Dnešní téma mě začalo zajímat ve chvíli, kdy jsem si pořídila malé štěně. Do té doby jsem měla morčata, a protože jsme je i množili, věděla jsem o nich dost na to, abych si s běžnými věcmi poradila. Hlodavčí porodník je jediný v celém Brně a nic dalšího jsme nepotřebovali... ovšem pejsek, to byla jiná.

Známí mně doporučili veterináře kus od nás. Sice v pěkně zařízeném areálu, ale pro nás s jedním háčkem: když jsem došla na tramvaj a od ní, bylo už lepší jít s pejskem pěšky. První cesta s mládětem irského setra byla krušná - pejsek si užíval sněhu, skákal, radoval se, dělal přemety a chvílemi bohužel i lezl po stromech - jako každé mládě. To mu bylo asi 8 týdnů a ještě naštěstí neměl dost sil, aby mě shodil, ovšem cestu, kterou sama ujdu za dvacet minut, jsme šli hodinu a půl... po cestě třikrát zapadli, dvakrát usnuli a vůbec to bylo zajímavé.

V ordinaci mě přivítal starší pán, který pejska prohlédl, pravil, že pes je v pořádku, a pak zaječel: ,,A držte si ho, nebo mě pokouše!!!" i když jsem celkem nechápala, kde by na to štěně vzalo lidi, tak jsem ho poslušně přimáčkla celým bříškem na podložku, štěně zakvičelo a po píchnutí injekce veterinář konstatoval, že pes je hrozný, nevychovaný a zlý a že ho nikdy nezvládneme. Pak ještě psovi prohlédl nesestouplé varle, pro jistotu se mě zeptal, mám-li psa nebo fenu (asi fenu s varletem, že jo?) a pak nás propustil. Na závěr mě ještě obdaroval ponaučením: ,,Irský setr je blbý pes, v osmi letech se uklidní a v deseti umře...".

Když se podobná ceremonie opakovala i při dalších očkováních (o čipování ani nemluvě, to už jsme na chudákovi psovi museli ležet dva), vzdala jsem to. Původně jsem si myslela, že náš veterinář měl neco osobního proti setrům, ale když mi kamarádka vykládala následující rozhovor, uznala jsem, že nemusím mít všechno, a milého pana doktora opustila. Posuďte samy:
Vet: ,,Jméno štěněte?"
Majitelka: ,,Ricki"
Vet: ,,Pohlaví?"
Majitelka: ,,Pes"
Vet (prohlíží psa): ,,Varlata jsou sestouplá, pejsek je dobře vyvinutý..." usedá ke stolu a vyplňuje kartu.
Vet (ptá se znovu): ,,Máte psa nebo fenku?"
Majitelka: ,,Fenku."
Vet: ,,Jak jste to poznala, proboha?"
Majitelka: ,,Čupá při čúrání!"
Vet píše do karty: ,,Fenka... a co ta varlata???????"

Další veterinář byl celkem v pohodě, mladá lékařka se nám všem třem (to už přibyl další pejsek) líbila až do chvíle, než jsme zjistili, že píše diagnózu do jiné karty...
,,Vždyť jsou oba vaši, ne?" vykulila se na mě, když jsem dala najevo, že mi to vadí... takže teď už jezdíme k Ťapině, která nejen že skvěle radí po Internetu, ale nebojí se našeho ,,velkého zlého irského setra". Ovšem s našimi pejsky si užila svoje... setr při první návštěvě pečlivě prozkoumal ordinaci a uznal, že nejlepší místo, které prostě MUSÍ označkovat, je polička, plná papírových ručníků... přiznám se, že v zahrabání se pod zem mi zabránil jen fakt, že Ťapina právě měla novou podlahu. Při další návštěvě můj druhý pes samozřejmě zamířil k téže poličce a samozřejmě si ji také označkoval... na Ťapinin povzdech: ,,A to jsem si myslela, jak pečlivě jsem to vyčistila," asi hned tak nezapomenu. Ovšem vypadá to, že veterináře už měnit nebudeme :-).

Přiložené obrázky byly pořízené asi tři dny před prvním očkováním - no uznejte samy, takový velký pes by si určitě dal veterináře na snídani...

Pajda

Děkujeme za krásný příběh i za fotky :).

Taky miluju veterináře, kteří se bojí zvířat - jeden takový nám jezdil očkovat koně - vždycky zarazil koni injekci do zadku a uskočil, i když to zvíře klidně stálo a nic nedělalo. Nakonec jsme ty koně radši očkovali sami a od něj si to nechali jenom potvrdit...

Jaké jsou Vaše zkušenosti s veterináři? Napište nám o nich na redakce@zena-in.cz!

Reklama