Už jsem něco vyzvěděla, něco si vzpomněla, a tak můžu napsat, co se děje v pašijovém týdnu. Tedy - pašijový nesouvisí s pašíkem, jak jsem si myslela kdysi jako malá holčička. Dneska už vím, že pašije jsou církevní texty, týkající se ukřižování Ježíše Krista a že se nejen čtou, ale i hrají na divadlech.

A jak takový týden začíná? Modrým pondělím…a tady se už špatně domlouvá, protože „barevné“ pondělky jsou dva. Ten první je právě to Modré pondělí, které se tak jmenuje podle látky, která se vyvěšuje v kostele. Následuje Šedé úterý - to snad nemá žádný extra význam a nebo o něm nevím vůbec nic. A pak je Škaredá středa. A na Škaredou středu se jednak uklízí a jednak se člověk nesmí mračit a škaredit. Je to den, ve kterém se Jidáš škaredil na Krista a když budete tuhle chybu opakovat, tak se budete muset škaredit celý příští rok - někdo tvrdí, že po celý, jiní zase říkají, že jen každou středu, ale v každém případě to není nic moc. Následuje čtvrtek - Zelený čtvrtek. V ten den bychom měli vstávat brzy, protože je třeba zamést a všechno smetí vynést za humna - jinak budeme mít blechy. Je povoleno jen jedno teplé jídlo, a to bezmasé. Nejlépe špenát - jenže - co by to bylo za zelené jídlo, když jsme jej vytáhli z mrazáku? Měli bychom vyrazit ven, do přírody a natrhat tam kopřivy. Pěkně mladé a jen vršky. Ty totiž pálí nejvíc - totiž chci napsat „ty mají nejlepší chuť“ :-) Co s nimi uděláte, to je vaše věc - osobně jsem je jedla asi dvakrát dušené a nebylo to špatné.
A pak je Velký pátek. Pro nás je to den nadmíru důležitý, protože v ten den se otevírají hory a vydávají poklady. Takže je nutné sledovat cvrkot a popřípadě si vzít dovolenou a do nějaké té hory se jít podívat. A také stále ještě držet půst. Kolem třetí odpoledne nás asi překvapí, že se lidé vydávají na mši - je to mimořádná bohoslužba, protože v tento čas byl Ježíš ukřižován. Následuje Bílá sobota - den velkého půstu, během kterého se nekonají žádné bohoslužby. Čeká se na Velkou noc. V té vstal Ježíš z hrobu a tahle noc je asi nejdůležitějším okamžikem z celých Velikonoc. A také skončil ten čtyřicetidenní půst! No a pak je boží hod Velikonoční - neděle, kdy se uzavírá pašijový týden. Jenže tyhle dny si ze svého dětství moc nepamatuji.
Já si naopak pamatuji, jak jsme na Bílou sobotu sedly ke stolu v pokoji, každá před sebou dvacet vajíček, vosk a špendlík a malovaly jsme. A když nebyl vosk, musela se rozžehlit sláma a nebo aspoň vyškrabovat. To jsem dělávala hrozně nerada, protože i když se chlapci pak o vajíčka doslova rvali, tak to šlo hrozně pomalu.
V neděli byl slavnostní oběd a cukroví - to už bylo napečeno dopředu, ale jako dítě mě nejvíc zajímalo pondělí brzy ráno. Červené pondělí s sebou totiž neslo výlet do dědečkovy zahrádky a tam, pod kopečky měsíčních jahod, mi zajíček nechával ty nejneuvěřitelnější věci. Vajíčka z čokolády - no prosím, ta se kutálejí, perníkového koníka - dejme tomu, ale jak tam ten ušák dostal pletený svetr s norským vzorem, to jsem dodnes nepochopila.:-) Nicméně ho tam dostal a ten svetr mi vydržel asi šest let. Jako malá jsem jezdila na tříkolce a pošklebovala se lehce společensky unaveným mládencům, ovšem jako starší jsem spíš hleděla, kde se dá nejlíp zašít, protože když vás přátelsky „vyšlehá“ nějakých padesát kluků, není to nic moc.

První zmizela z nazdobených ošatek čokoláda, protože malí kluci nebyli líní a vstávali brzy. Vajíčka zmizela během dopoledne, a tak odpoledne, kdy už chodívali starší pantátové, mizelo ve velkém cukroví a slivovička. No a k večeru už nebývalo radno se jen tak procházet po vesnici. A v úterý jsme se my, dívky, posmívaly těm, kteří nesli následky „vítání jara“.

Takže Velikonoce mého mládí bývaly skvělé. Teď jsou ovšem o to lepší, že já měla sestru a sestřenici, takže nás bývalo v domě pět ženských, ale my máme kluka! Lidi, já už vajíčka nebarvím, teď mi je nosí někdo až domů! A moje hlavní starost je co s nimi pak udělat …

Reklama