Pokoušet temné síly se nevyplácí, i když jde o zdánlivě nevinnou dětskou hříčku. A i když chceme chránit pouze sami sebe. Prostě kdo jinému jámu kopá...

Moje spolužačka Vilma nastoupila před pár lety do nové firmy.

Pscaryosadili ji do kanceláře k jednomu docela sympatickému staršímu muži. Oproti tomu, jaké jezinky ji obklopovaly v předešlém zaměstnání, pocítila vděk vůči osudu i tomu pánovi. To bude super, slibovala si. Z počátku to super i bylo, pan inženýr příliš nemluvil, ale byl docela milý, a ona měla čas na seznámení se s úplně novým oborem práce. Tak jednou za týden si krátce popovídali, ale po pár měsících Vilma zjistila, že pan inženýr je nejen extrémně uzavřený člověk, který o sobě nikdy nemluví, ale navíc strašný negativista a ze všeho nejradši všechno kritizuje. Vilma byla člověk pozitivní a nadávat se jí nechtělo. Hovory pozvolna ustávaly, jen když přišla nějaká zvláštní událost, třeba se Vilmě vdávala dcera, pan inženýr roztál a přinesl album z nedávné svatby svého syna, aby se pochlubil - syn si bral totiž Francouzku. A pak to bylo horší a horší. Zřejmě se něco stalo, neboť pan inženýr přestával mluvit téměř úplně, navíc často přecházel v kanceláři od dveří k oknu a zase zpět, to vše za jejími zády. Pokud výjimečně telefonoval, tak stylem tajného agenta, a pokud sledoval PC, ironicky se u toho pochechtával. Vilma začala mít z pana inženýra hrozně divný pocit, začala se ho dokonce bát. Odtušila, že manželka kolegy těžce onemocněla a on ji doprovází na terapie. Zjistila, že se ale s problémem nesvěřil svému šéfovi, který jeho nepřítomnosti velmi nelibě komentoval. A to Vilma, žena velmi otevřená, nechápala už vůbec.

Vilmin bratranec byl psychiatr, a tak si jednou postěžovala

Bratranec se ptal, jak kolega vypadá. Vilma jej popsala jako drobného mužíka. „A co obličej? Má ho hubený, úzký, takový jako asketický?“
„No, má.“
„A co nos? Má ho tenký a dlouhý?“ ptal se psychiatr.
„Ano, přesně tak! Ty ho znáš?“
„Ne, neznám, ale jde o tzv. schizoida, a ti se poznají i podle vzhledu, mají určité společné rysy. Uzavírají se před ostatními, protože se bojí, že jim bude ublíženo, jsou opatrní až ostražití, působí chladně, distancovaně, neosobně. Rozhovor sami od sebe nezačnou, pouze když se objeví nějaké společné téma.“
„Může být nebezpečný?“
„I když je to nepříjemné, neboj, on Ti neublíží...“

A začal radit cosi o systému vytvoření „bubliny“... Vilma se přesto hrozně bála a přes veškeré úsilí bublina nefungovala. Kamarádka poradila: „Hele, nakresli ho na papír a pošli pryč, uvidíš, pomáhá to.“
„To je ale woo doo, a to se nemá dělat!“ namítala Vilma. Jenže začala mít sama problémy, do práce se jí vůbec nechtělo, dusno bylo nesnesitelné. Takže stvořila kresbičku, do ruky panáčkovi dala kufřík a na něj napsala slovo PENZE. Papír uložila hluboko do zásuvky pod ostatní papíry.
Vilma začala slýchávat z mnoha úst ve firmě, že kolega nechce pracovat, že se fláká, že je pořád pryč... pomlouvalo ho stále více lidí a čím dál častěji. Koneckonců měli pravdu: jak mohl, tak zmizel a většinu času prochodil po kanceláři.

A pak Vilma zaslechla, že se bude propouštět

Za měsíc se dozvěděla, že propustí jejího kolegu. Zhrozila se: tohle přece nechtěla! Nebo vlastně ano? Bylo jí všelijak. Od té doby, co se kolega o svém propuštění dozvěděl, přestal dokonce zdravit při příchodu a odchodu do kanceláře a poslední den v práci se ani s Vilmou nerozloučil. Po půl roce se dozvěděla od svého šéfa, že její papírek se objevil někde, kde neměl, přímo u šéfa v kanceláři. Záhada.

Po dalším půlroce jí šéf odebral většinu náplně práce a ostatní se k ní začali chovat divně. I ona se začala všem okolo vyhýbat, začala být ostražitá, a jak mohla, z práce se přes den ulila a chybějící hodiny napracovávala po večerech, kdy kolegové odešli. Vilma cítila neustále hrozné napětí, bála se všech a všeho, a když ji někdo náhodou oslovil, v očích měla ostražitost. Dřív, než vyšla na chodbu, do kuchyňky či na WC, pořádně se rozhlédla, a vyrazila pouze tehdy, když nebyl nikdo v dohledu. Přestávala komunikovat a zúčastňovat se společných akcí.
Posléze Vilmě došlo, že se dostala přesně do pozice pana inženýra a s lítostí ho mockrát v duchu odprošovala. Opět se začalo propouštět a Vilma moc dobře věděla, na koho padne los tentokrát.
Padl.

 

TÉMATA:
MAGIE