Ach jo. V poslední době se to u nás stává stále častěji. A já z toho začínám být už docela dost podrážděná, i když se samozřejmě snažím nedat nic najevo a tvářím se chápavě, rozumně a velmi citlivě.

 

O co jde? O celkem banální záležitost. O něco, co k životu patří a bez čeho by manželský vztah byl neúplný a tak nějak jalový.

 

A já si teda v poslední době docela jalově připadám. Sice ne pořád, ale stále častěji ano. Důvod? Schopnost, či spíše NEschopnost mého manžela mít kvalitní erekci po dostatečně dlouhou dobu.

Abyste mi rozuměli dobře. Nejsem nějaká echt nadržená samička, která vycucává svého muže do poslední kapky, to rozhodně ne. Jsem citlivá, chápavá, milá. S mužem si rozumíme a po všech ostatních stránkách nám to klape. Starám se o domácnost, peru jeho ponožky a žehlím košile ... zkrátka dělám všechno proto, aby byl spokojený. A za to chci jen jedno jediné. Tedy, ehm, oprava. Samozřejmě, že nechci jen to jediné, to by bylo k životu zatraceně málo, ale řekněme, že si snad při všem, co pro něj dělám, krucinál zasloužím alespoň jednou v týdnu trochu toho kvalitního sexu!

 

Jenže to by on nesměl devětkrát z deseti akcí zvadnout jako lilie! Pokaždé do toho jdu naplno, myslím, že stejně tak i on. Mazlení, hlazení, líbání a podobné něžné projevy si oba dva moc hezky užíváme a zpočátku to skutečně vypadá tak, že tentokrát se jedná o tu akci s číslem deset – tzn., že si to krásně užijeme až do samotného bouřlivého konce.

Jenže musím bohužel říct, že je to spíše přání než skutečnost, protože naše manželská matematika je prostě neúprosná. Opravdu devět z deseti akcí končí fiaskem, trapasem, jeho smutným pohledem a mým naopak povzbudivým, ač to ve mně vře jako v sopce těsně před výbuchem. Jenže co mám dělat? Je mi jasné, že to pro něj je hrozná potupa a nechci mu zadělávat na nějaký ještě větší mindrák.

 

Ale co já? Kdo se zajímá o moje pocity? O to, co cítím já?

 

Je to totiž opravdu vysilující. Probíhá třeba krásný večer, přejdeme k něžnému mazlení, cítím jeho ruce na svém těle a celá, celičká taju. I po všech těch letech – a že jich je opravdu už požehnaně - mě můj muž dokáže rozpálit do ruda. Nejsou to jenom nějaké naučené pohyby a doteky, kdepak. Stále mě umí překvapovat a jelikož ví, co mi dělá dobře, neustále rozšiřuje svůj důmyslný repertoár dráždění až do toho úchvatného okamžiku, kdy se odpoutávám od svého pozemského bytí a přesouvám se někam do vzdálených galaxií.

 

Ani já nezůstávám pozadu… Tuhle jsem ho třeba dokonale překvapila, když jsem ho večer usadila do křesla a něžně mu pošeptala, aby zavřel oči.

 

„Proč? Co chceš dělat?“ Z jeho hlasu jsem vycítila náznak obav a zároveň velkou zvědavost.

Místo odpovědi jsem ho políbila na obě víčka, a když zavřel oči, jemně jsem je zavázala lehkým šátkem. A dřív než se mohl vzpamatovat, jsem mu připoutala obě ruce k bočním opěrkám křesla.

„Dášo, to ne, tohle nedělej,“ prosil mě, ale poznala jsem, že se mu to napětí a příslib, že zažije něco opravdu vzrušujícího, zamlouvá. Místo odpovědi jsem mu zavřela ústa polibkem...

 

Byla jsem vzrušená. Strašně moc. Sjížděla jsem s ústy na jeho těle po krku, šíji až na hruď, rukou ho dráždila v okolí toho nejcitlivějšího místa a stále silněji jsem vnímala jeho vzdechy a posléze jsem se přesvědčila, že je opravdu, ale opravdu nádherně vzrušený. Rozehrála jsem skutečně skvělou a vzrušující hru a oba dva jsme se pomalu dostávali až k tomu bodu nastávající závratě. K bodu, kdy netoužíte po ničem jiném než po spojení vašich těl … naprostému odevzdání se. Ústy jsem ho laskala tak, že už byl na pokraji, a věděla jsem, že teď ano, teď to přijde… Poslepu jsem rozvázala jednu jeho ruku. Hbitě si odhodil šátek z očí a vysvobodil svou druhou paži.

 

Pak již byl scénář zcela v jeho režii. Přitáhl mě k sobě, zvedl mi hlavu a přisál se svými rty na mé, jeho ruce bloudily po mém těle a dělaly s ním to, co žádné jiné ruce nedovedou.

Ach bože, už to nevydržím, lehám si na postel a strašně, strašně toužím po tom jediném. Aby si mě vzal, teď hned… Lehá si ke mně vzrušeně dýchá, hladí mě, boří svá ústa do mého klínu… už ho přímo prosím, aby to neprotahoval… ještě chvilku mě zlobí a dráždí, a pak líbá mé tělo a sune se směrem nahoru. Teď, teď to přijde, v mé hlavě je temno, chci ho, chci to, nic jiného v tu chvíli neexistuje, jen on, já a naše těla, naše láska…

 

Jeho hlava prudce dopadne vedle mé. „Promiň, Dášo.“

 

Jsem stále ještě hodně vzrušená a strašně, strašně toužící. Obtížně se vracím zpět do reality, mám mžitky před očima, zhluboka dýchám... a najednou vidím svou ruku, jak ho hladí po rameni a slyším svůj hlas, jak říká: „To nevadí, miláčku, nic si z toho nedělej.“

 

Říkám to i přesto, že se mi chce řvát, ječet, dupat. Ponížit ho, říct mu ty nejhorší a nejstrašnější věci. Jenže vím, že to nedokážu. Mám ho ráda. Přitulíme se k sobě. On zdecimovaný a ponížený ve své nejpřirozenější mužské podstatě a já čím dál víc vysílená, zničená a zadržující slzy, které se mermomocí derou ven.

 

Mám ho ráda a vím, že tohle nikdy nebude důvod k tomu, abych mu byla nevěrná, nebo abych ho třeba opustila. Ale... někdy si připadám jako vyhladovělá děvka a strašně chci zažít opravdu šílený, ďábelský sex, cítit ho celého v sobě, mít pocit, že mě čtvrtí na kusy, a být opět, alespoň na chvíli, v těch vzdálených a pro mě už asi navždy nedostupných galaxiích….

Reklama