Dva medvědi - jeden má trošku navrch, druhý je důvěřivý a poslouchá. Přese všechny jejich spory si spolu dokážou hrát! Umí to i vaše děti?
V době, když jsem byla prckem já, byla výzvou ke hraní věta: Na co si budeme hrát? Mám dojem, že dneska je to trošku jinak. Je to více o věcech: S čím si budeme hrát, co budeme dělat? Dnešní děti mají okolo sebe mraky moderních - rádoby dokonalých hraček (o počítači nemluvě). Nemohu si pomoci, ale právě dokonalost hraček není pro rozvoj dítěte tou správnou cestou. Co se dokážou naučit díky dokonalým hračkám? Budou mít ze hry radost? Jak dlouho? Myslím, že takové hračky děti brzy omrzí. Hra nemá žádný cíl, děti nedokážou objevit něco nového, nemají mít z čeho dobrý pocit, nemůžou přiběhnout za rodiči s nadšením v očích, že se jim něco povedlo.
Dříve hodně oblíbené hry „na něco“ jsou podle mě pro rozvoj dítěte ideální, a pokud se do hry zapojí rodič, má možnost modelové situace korigovat, reagovat na chování dítěte apod.
Určitě mi dáte za pravdu, že dokonalé hračky zahánějí do kouta i mnohdy úžasnou dětskou fantazii. Děti nemají možnost zasáhnout do toho, jak bude hračka vypadat, a ani nepřemýšlí, že by mohla vypadat jinak…
Nezapomenu na to, jakou jsem měla radost z nových hadříků a látek, které mi dala máma na šaty pro panenku, jak jsem jí z moduritu dělala ovoce, aby ve své kuchyňce něco měla. A radost z takovýchto výtvorů, ta byla vždycky obrovská!
Někdy stačí vzít kus papíru, tužku k tomu, a po pár hodinách máte na klíně klučíka, který tvrdí, že budete jeho ženou! (A to jen díky tomu, že mu věnujete dvě hodiny svého času a umíte nakreslit žirafu.)
Všechny podobné aktivity jsou alespoň částečně závislé na pomoci rodičů, a v tom bývá někdy problém. Mnohdy je jejich čas věnovaný dětem zcela minimální. Jednodušší je dítě usadit do křesla u televize nebo počítače a řešení je na světě! Takové rodiče ale nikomu nepřeji!
Nový komentář
Komentáře
Musím se přidat, taky jsem byla celé dny venku a když bylo potřeba brala jsem i maldšího bráchu...to se pak hrálo na indiány, nebo na policajty, lezli jsme po stromech ( a někdy dostali vynadáno
) to bylo vzrůšo.
Snažím se maximálně věnovat synkovi, chodíme hodně ven a i když táta brblá, že venku prší ať jsme raději doma...nazujeme gumáky a pláštěnku...hurá ven...viděli jste někdy šťastnější dítě? Když se může neomezeně rochnit v loužích (vždyť máme pračku
)
také jsem pořád někdo lítala, i když v Praze mě naši moc nepouštěli samotnou, ale ani mě vysloveně nedrželi doma, kamarády jsem měla. No a v létě na chalupě jsem chodila domů jen jíst a spát, a kolikrát ani to ne
jj, my jsme po příchodu ze školy hodily tašku do kouta a až do večera jsme v každém počasí lítaly někde venku, dnešní děti usednou doma buď k TV, nebo k PC a utrhnout je odtamtud dá hodně úsilí