Kamarádce zemřel tatínek.
Samozřejmě, smutná věc. Byl to člověk laskavý, který vše řešil s vtipem sobě vlastním. Vychoval tři děti, postavil chatu a měl dobré srdce, které mu pomáhalo získávat dobré přátele. Choval se trochu jako Švejk a všichni mu říkali Oldo. Na svém pohřbu by se jistě bavil…
Snad kvůli komunistům, snad kvůli šedosti Jižního města, ve kterém prožil téměř celý život, začal před patnácti lety pít. A pil až do konce, až do poslední fáze cirhózy jater, která je pro lékaře již neřešitelnou diagnózou. Zemřel po pěti měsících, během kterých se o něho rodina starala a vozila ho po nemocnicích.
Přežila ho jeho maminka.
Právě ta si přála klasický pohřeb s obřadem. A tak jsme se tam všichni sešli.
Jednou se mi v mém životě přihodila zvláštní věc.
Zemřela jedna dívka z naší party. Byla to náhlá mozková příhoda, a během dvou dnů tato 26letá dívka nebyla mezi námi. Vyšla jsem ven na vzduch, podívala se do nebe a promluvila jsem k ní. Měla jsem nutkavý pocit, že mě slyší, a cítila jsem její přítomnost. Rozloučily jsem se…
Všichni se usadili, začala hrát tklivá hudba, sem tam bylo slyšet smrkání.
Po první velmi vážné písni předstoupila paní, která s velkým nasazením a příliš dlouhými pausami přednesla řeč o zesnulém, kterého nikdy v životě neviděla. Mluvila o něm s takovým procítěním, že se chvíli zdálo, že pláče. Ne tak ostatní přítomní, právě v tu chvíli totiž zazvonil mobil. Než ho jeho majitelka vyhrabala v kabelce, ještě jednou a tentokrát velmi hlasitě zazvonil, a pak už byl klid.
Přednášející paní se už poněkolikáté uklonila směrem k rakvi a odporoučela se.
Nebylo by příhodnější sejít se s těmi, kdo se chtějí rozloučit, někde v soukromí a mluvit o člověku, kterého jsme měli rádi bez přítomností cizích lidí. Natož aby takoví měli hlavní slovo...
Začalo hrát Yesterday od Beatles a začalo mi to připadat jaksi příhodnější v situaci, kdy se máme rozloučit s člověkem veselé a přívětivé povahy. Ale to už tu byl fotograf, který se také obřadně ukláněl před rakví, než ji několikrát s bleskem vyfotil. Poté fotil všechny přítomné a obávám se, že právě na těchto snímcích bude odhalen můj trochu udivený úsměv. Další zcela cizí osoba, která se tváří tolik zúčastněně.
Nesouhlasím s pohřby, takové typy obřadů jsou mi hrozně proti srsti.
Jsou křečovité, pozovité a hlavní roli v něm mají lidé, kteří se klaní a tváří se tolik zúčastněně při loučení s někým, s kým v životě nemluvili, o kom nevědí vůbec nic.
Zamysleli jste se někdy, že smrt je někdy tolik osvobozující a milosrdná k těm, kteří zde zůstávají. Je mi líto, že Oldu nikdy neuslyším říkat vtip. Ale tak to prostě mělo být a není k tomu třeba unylých póz a křečovitých dodržování tradic.
Nový komentář
Komentáře
Laila: Ja vim a chapu te, ja mam ale jiny problem, mam proste psychicky blok, ze se prave nechci s tim zesnulym rozloucit, mela jsem dvakrat problem v rodine, protoze kdyz mi zemrela babicka a predtim deda, nemohla jsem na jejich obrad jit a cekala jsem na ne doma. Ja nebrecim normalne, ja brecim nenormalne a v podstate rusim nad unosnou miru. Nevim co s tim, mam to celozivotne, spis unesu maly obrad a posezeni v rodine nebo s prateli a vzpominani na zesnuleho, z pohrbu jsem ale uplne hotova.
Souhlasím s Blueberry, lidi kdterí nesnáší pohřby nejsou necitelný. Nesnáší je protože je to hodně silnej zážitek, kterej budou mít navždycky spojený s poslední vzpomínkou na člověka. Chápu, že pohřeb je rozoučení s mrtvým, ale nechci mít poslední vzpomínku na člověka, kterého jsem měla ráda, jak leží v rakvi. Můj dědeček zemřel před 3 lety, pohřeb byl strašnej. Konal se v kostele a byla tam celá vesnice, lidi se tam nemohli ani nacpat. Napřed asi 20 minut hrály písničky a všichni při nějaký smutnějším tónu začaly hlasitěji vzlykat. Farář vypadal, že ho budeme taky pohřbívat, žvanil naprostý nesmysly, pak se zasekl a asi od poloviny to opakoval znova, hrozně to prožíval. Seděla jsem na lavici na půlce zadku v jedné ruce kapesník a v druhé peníze, abych je mohla přihodit do košíčku až se ministranti začnou prodírat davem. Potom seřadit do průvodu za rakví, cesta na hřbitov, další proslov (naštěstí paní, která dědu znala). Potom mi cizí lidi 20 minut třepali rukou. Na hostině skoro 100 lidí (jenom příbuzní). Bylo pro mě lepší, když jsem den předem jen s mamkou, babičkou a tetou připravovali hostinu a vzpomínaly na dědu. Určitě je dobrý se rozloučit, ale v rodiným kruhu a bez zbytečných proslovů
taky se mi tyto pohřby nelíbí, když mi umřel táta nemohla jsem se smířit s tím že tam bude plkat nějaká kecna za prachy o někom kraviny. Ani se na něj nás nezeptala.Strejda se kvůli tomu na mě zlobil, tak jsem aspon nasla basnicku ktera na něj seděla místo keců o ničem.
Víc se mi líbí pohřby z amerických filmů, kde vlastně o mrtvém mluví rodina...a aspon se na něj nevzpomíná smutně:-)
Na pohrbu mu hráli písničku Poslední kovboj a přesto že táta byl jaký byl, skutečně si asi jako poslední kovboj připadal a taky to tady všechno neunesl!
Mě pohřeb opravdu ale pomohl rozloučit se s milovanou osobou, myslet na něj. Ale asi to bylo i tím, že projev napsala jeho dcera a paní v obřadní síni ho pouze přečetla, takže ten projev byl o Něm
. Je to prostě pocta tomu člověku a i když na hřbitov nechodím a radši si se zesnulým povídám jen tak v duchu, tak jsem za pohřby ráda, jestli se to dá tak napsat.
pohreb v krematoriu je fakt neosobní.
když mi vloni umrel tata a mama navrhla spalení,byle jsem proti .
predstava spalit milovanyho tatu...i ted se mi to priči,když už tak v kostele a do hrobu,bez rečneni ciziho cloveka.
za tatou si chodim vykladat,pochlubit se nebo postezovat.a vzdy si udelam cas i vecer,taky bych si mohla doma zapalit svicku(to delam)a sedet v teple,on mi za porad stoji,byl moc hodnej.styska se mi.
Blueberry: ja mam z pohrbu doslova trauma, skutecne nejak ochrnu, onemocnim. S muzem mame nastesti jasno, co udelat az tu telesnou schranku opustime a bude to urcite jenom posezeni v rodinnem kruhu. Jak tu dole nekdo psal, pro me je myslenka na dotycneho pak automaticky spojovana s jeho pohrebem a ja si chci vybavovat ty hezke veci ze zivota. Chapu, ze kazdy ma jine potreby, proc ale diktovat normu a odsuzovat ty, kteri si pohreb udelaji po svem? To je naprosta neomalenost.
Jsem rada, ze je nas hodne, kdo pohrby z duse nenavidi a odsuzuje. Chapu, ze pro nektere lidi je toto tradicni rozlouceni dulezite, ale prosim, nedelejte z nas necity a drzgresle. O tom to prece vubec neni. Mozna, ze naopak mame toho citu v sobe vice, a proto nas ty pohrby tak deptaji.
Tak tady sedím a brečím. V březnu mi zcela nečekaně umřel táta, takže to pro mě není jen hypotetickej článek, ale je to živý...
Nedokážu si představit, že bysme v krematoriu neměli obřad. Umožnilo mi to konečně začít přijímat, že táta už není...
A myslím si, že měl (v rámci možností) pěknej obřad a s pěkným proslovem. Táta nebyl věřící, ale požádala jsem svého blízkého kamaráda - evangelického faráře, který se s ním aspoň párkrát viděl, o civilní proslov. Přece jen nám byla proti srsti myšlenka, že by tátovi nad rakví řečnil někdo, kdo se o jeho existenci dozvěděl až z objednávky...
A co se týče úlohy obřadů v životě obecně, souhlasím s Kotětem a Lubar
Manx: účast dítěte na pohřbu by se měla hodně dobře zvažovat a hlavně - dítěti by se měl někdo věnovat a měl by zamezit tomu, aby se na něj sesypaly tetky ze širokého příbuzenstva nebo by, podle mě, nemělo vidět otevřenou rakev ... nicméně si nedovedu představit, že bychom nevzali bráchu na pohřeb mámy, jakkoli mu bylo osm ... smrt (včetně pohřbu) prostě patří k životu a dítě, pokud se s ním jedná citlivě, to zvládne, musí se s ním ale o tom mluvit, jeho nejbližší ho musí vnímat a musí i ve svém vlastním zármutku respektovat, že pro dítě je to zpravidla první zkušenost se smrtí blízké! osoby (děti podle mě nepatří na pohřeb tety z desátého kolena, kterou viděly jednou v životě, možná ani to ne)
Juana: k tomu odražení ode dna - já to nemyslela tak, že tím okamžikem přestávám truchlit nebo mi po člověku přestává být smutno, ale pro mě to byl pokaždý ten okamžik zlomu ... ano, pocitově byl pohřeb jedním z nejhorších okamžiků po smrti blízkého, ale byl to okamžik přelomový, pak už se to zlepšovalo (i když za konec "truchlení" já osobně považuju okamžik, kdy si jeden den uvědomíš, že jsi si celý předešlý den na zemřelého nevzpomněla s bolestí v srdci - třeba u smrti mámy ten okamžik nastal po více než roce) ....
Manx, i ta nejdřevěnější rakev je drahá jako by byla ze zlata. Pak se to spálí, sesypou popel, rozpočítají počtem vložených nebožtíků, udělají hromádky do uren a příbuzný pla´tte !!!
FUJ !!!!
A takovouhle atmosféru z dětství si taky pamatuju - a pak nemá mít člověk panicku hrůzu ze smrti že?
Žábina:34,63
naprosto souhlasím, taky to tak chápu
Ale i kdyby byl pohřeb s obřadem za korunu, nebo za dobrý slovo, stejně ho nechci. Jsem prostě odpůrce obřadů...
medved 70: tušíš, kolik stojí pronájem obřadní síně ? To není žádná manipulace s ničím, to jsou peníze doslova za nic. A to je jen jedna z mnoha položek. Taky nevím, proč se musej mrtvoly vozit v luxusních autech, jaký většina z nich zaživa znala leda z televize... a vůbec, je to smutnej fakt, že slušnej pohřeb přijde na víc, než svatba
No jeje, každý kus mramoru, na který se podívá pan pohřební služba rázem vetší...
Catcat: a navíc si to uzurpovali. Když před 14 lety zemřel můj otec, tak mu vykopal hrob jeho kamarád, který se u nás staral o hřbitov. Když jsme vloni pochovávali babičku, tak to musela udělat pohřební služba, a její pracovník přitom zničil pomník. Majitel prohlásil, že to už muselo být "vetché" - viděli jste někdo vetchý mramor?
medved: kolik těch hrobů kopou? Samá kremace, výhody členů přátel žehu a hotové hrobky...
Rikina: a za kolik bys ty manipulovala s mrtvolama
nebo kopala hroby, kdyz navic lidi umiraji daleko vic v zime, kdy je puda obvykle promrzla na kost 
ja bych za to tedy chtela jeste daleko vic nez kolik to stoji 
Žábina 65: mně se spíš zdá sprostý, co ty pohřby dneska stojí. Vydělávat na něčí smrti...
Když jsem byla loni na pohřbu kamaráda, měla jsem co dělat, abych se ovládla a nezačala bulit, to bych už asi jen tak brzo nepřestala. Když jsem ale potom v obřadní síni uslyšela tytéž slova, která byla před pár lety pronášena k jiným zemřelým z rodiny, brečení mne hned přešlo ...
... pro mne ale kamarád nikdy nezemřel. Často na něj myslím a vím, že tu s námi je ... rošťák ... někdy mi ale chybí, tak fajn se s ním plkalo u 
, byla legrace ... proč ti dobří mají tu "svíčku osudu" tak krátkou, a tolik času jsme spolu ještě mohli prožít, chjo ...