"Já už to s ním nemůžu vydržet, nevšímá si mě ani dítěte, je to sobec, který má akorát svý zájmy a manželku považuje za samozřejmost," soptila asi před rokem moje bývalá sousedka. "Podám si žádost o rozvod, ještě nejsem tak stará, abych svůj život nezměnila, vedle něj si i se synem připadám namouduši jako vzduch. Jsem v tom už dlouho. To se nedá vydržet."

Když jsem ji nedávno potkala, chtěla se mi vyhnout. Nepodařilo se. "No, víš, ono se to teď nějak srovnalo, jsme spolu dál, celkem to klape," říkala a dívala se mi přes rameno. Zašly jsme na kafe. "No dobře, moc to neklape, ale já se rozhodla v tom zůstat," kápla božskou. "Víš, bála bych se zůstat po rozvodu s dítětem sama. Co kdybych přišla o práci? S platem, jaký mám jako úřednice ve fabrice, bych prostě byt a děcko neutáhla. A taky si neumím představit, že bych si nemohla dopřát něco pěknýho na sebe. Vždyť je to moje jediná radost. Pořád dřepím doma, Radek na mě kašle, má ty svý kamarádíčky. Kdybych se ale rozvedla a žila sama, tak bych na to asi doplatila. Mám strach."

Nevěděla jsem, co na to říct. Napadlo mne jen, že asi není jediná. Příkladem budiž i další moje známá, která ještě před dvěma lety horlila, že se rozvede, protože manžel jí nepomáhá s výchovou dítěte a nechce s ní spát.
"Pořád dokola mi opakuje, ať se o holku starám, když jsem chtěla dítě, protože on nemá čas, a já si připadám strašně opuštěná a podvedená," brečela. "Myslela jsem, že se na mimino taky těší, ale on mi teď předhazuje, že jsem ženská, tak ať od něj nečekám žádnou pomoc. Je mi z toho na nic." Ani ona se nerozvedla. I u nich se to zázračně "srovnalo". Kdykoli ji potkám, tak je s Karolínkou venku sama. Asi si už zvykla. "Koupili jsme byt, splácíme ho, takže nevím, jak bychom to vyřešili," reagovala na téma rozvod. "Navíc mi teď končí mateřská a já se nemám kam vrátit do práce. Vůbec si neumím představit, že byt měníme za dva menší, nebo ho prodáváme a já si mám někde na sídlišti zvykat sama. A ještě k tomu shánět práci, když není. Řekla bych, že to teď mezi námi není tak špatné. Rozhodně je mi líp, než kdybych se teď rozvedla."

Když to říkala, nevypadala moc šťastně. Bylo mi jí líto. Vlastně i mé bývalé sousedky mi bylo líto. Nejsem prorok, ale podle mého obě dvě trpí po manželově boku stejně jako dřív, akorát se bojí toho, že by to bylo ještě horší, kdyby zůstaly sama. Alespoň tedy po existenční stránce. A tu asi nejde opomenout.

Nejsou samy. Je jic víc. Ženských, které se rozvodu buď panicky bojí, nebo nechtějí přijít o pohodlíčko, které jim manžel dopřává. Těžko říct, jestli je to i pro děti takhle lepší, když žijí v rodině, kde vládne přetvářka a odcizení. Možná by mi někdo mohl oponovat:
"Pokud táta mámu nebije, tak o co jde? Všude je něco a dospělý člověk by měl umět problémy zvládat a ne ze vztahu utíkat."

Co byste udělaly vy? Co by pro vás bylo důvodem k rozvodu?

 

       
Reklama