Když jsem přinesla dcerku z porodnice, tak se u nás zanedlouho sešly čtyři generace žen. Má dcera, má maminka, má babička a já. A hned diskuse nad stále řvoucím novorozenětem.

Já plačtivě říkala: „Vůbec už nespím, ona pořád brečí, občas jí chvilku musím nechat řvát, protože už nemůžu.“ Má maminka nato: „No holčičko, já to chápu, ale nenechávej jí často plakat, miminko přece potřebuje tvou náruč!“ A má babička dodala: „ No já bych jí v žádném případě brečet nenechávala!!“

A dal se tušit problém. Já dělala kompromisy, maminka přimhuřovala obě nespokojené oči a babička často odcházela zcela pobouřena. A jak čas běžel a dcera rostla, rostly také názorové rozpory. A z dcery se bohužel vyklubala hodně tvrdohlavá a čiperná povaha (možná právě po své prababičce), a ta se jak známo vychovává jen pomocí maminčiny náruče velice ztěžka.

Ale ouvej, maminka přimhuřovala oči jen s největším sebezapřením a babička se bohužel nevzdala a stále prosazovala výchovu něžné domluvy. Ne že bych dceru nějak tyranizovala, ale když začala na pískovišti mlátit a silně okřikovat své spoluhráče, tak jsem zkrátka musela začít rázně jednat. Jen těžko se mi to vysvětlovalo mojí mamince a před babičkou jsem to skrývala.

Často jsme s manželem diskutovali, jak je možné, že dvě zkušené matky nevidí, že to s dcerou zkrátka po dobrém nejde. Strašně nás vždy mrzí, že na dceru křičíme, nebo ji občas plácneme po zadku. Ale nakonec se vše urovná a chování dcery, které následuje po bitvě, nás jen utvrzuje v tom, že jsme neudělali nic zase až tak špatně, protože ona se okamžitě začne chovat úplně jinak. Budí v nás dojem, že je takto vlastně spokojená. Zkouší nás den co den až kam může jít a co si může dovolit. Je to její největší záliba, která ji jak se zdá hned tak bavit nepřestane. Zkouší naše nervy, které jsou sem tam už hodně opotřebované, ale naštěstí zde hraje roli také naše veliká rodičovská láska. A ta zřejmě vede i naše rodiče a prarodiče k tomu aby nám radili a vychovávali nás a další potomstvo dodnes.

 Nedávno dcera našla zálibu ve strkání si prstů a jiných různých předmětů do krku. Mnohokrát jsem jí klidně říkala, že se to nedělá a že bude mít bebí, ale začala reagovat až na zvýšený hlas a přestávala s tím, až po plácnutí přes ruku.

Při poslední návštěvě babičky našla hezky špičatou propisku, kterou si nejdříve pomalovala všechny neoblečené části těla a nakonec šup s ní do pusy a propiska začala mizet. A tak jsem zařvala, ale hned jsem si uvědomila kde jsem, a tak jsem již tiše dodala, ať je tak moc hodná a vyndá tu věc z pusu. Kupodivu, opravdu kupodivu a zcela vyjímečně poslechla a já si hlasitě oddychla. (Snad vytušila závažnost situace, jinak si to vysvětlit neumím.)

 Babička byla náramně spokojená, a pochválila mne před nastoupenou jednotkou, s výrazem „tak vidíš, že to jde!“ A já neměla sílu ani odvahu ji vysvětlovat, že úspěch dceřinné reakce není výsledkem mého tichého napomenutí, nýbrž častého plácání přes ruce, které tomu předcházelo. Tento výchovný problém se stále vleče. Po vyzkoušení mnoha způsobu řešení, které jsem pilně vyhledala v chytrých knihách, se stále osvědčuje jen zvýšený hlas a sem tam přes zadek.

Moje maminka se lehce názorově vychýlila na moji stranu a po několika „hlídacích“ víkendech mi již nic neradí. Ale má stále velice čiperná babička lpí na svých mírných výchovných metodách. Budu se ve vyšším věku také na věci dívat zcela jinak?

Nevím, ale právě v těchto dnech se dceři zalíbilo házení věcí z balkonu. Bydlíme ve čtvrtém patře a pod našimi okny je dost frekventovaná cesta. Předevčírem jsme šli dolů pro bačkůrku a dnes pro dřevěnou kostku. Dva dny ji tedy mírně a trpělivě domlouvám. Ale co poletí dolů zítra?

A tak prozatím své metody s vašim dovolením (a bez babiččina dovolení) měnit nebudu.

A co vy? Máte také v rodině rozdílné názory na výchovu? A jak je řešíte?

Těším se na Vaše rady, ať už jsou třeba i babičkovské…….  

 
Reklama