Jestli vás to zajímá, tak čtěte dále, protože zde napíši celý svůj prázdninový příběh a byla bych ráda, kdybyste mi napsali svůj názor.


Takže jsem na začátku srpna odjela na tábor s kamarádkou jako pomocnice do kuchyně. Kamarádka Alča, která se mnou byla, je hodně zvláštní, ale vždycky jsme si rozuměly snad právě proto. Ale hlavně protože obě patříme k té slušné a učící se části třídy. A taky protože jsme obě nikdy nebyly zamilované a tolik potom toužily. Jenže ona týden před odjezdem potkala svého vysněného prince, a to ji strašně změnilo. Najednou už byla jiná a mně její zamilovaná SMS a věčné prozvánění začalo lézt na nervy.

Ale to předbíhám, protože nejdříve to vypadalo, že tábor bude pohodový. V kuchyni s námi byli ještě dva kluci a jedna holka. Jeden z těch kluků Vláďa – byl úplně jiný než kterýkoliv jiný kluk, kterého jsem znala. Dalo se s ním nádherně povídat a vůbec mi před ním nebylo trapně. Začal se mi hodně líbit a vypadalo to, že i já jemu. Pak se do toho ještě vložila ta druhá holka z kuchyně – Hanina, která mi řekla, že slyšela Vláďu, jak si povídá ještě s jiným klukem a říká mu, že se mu líbím.

Já tomu jako husa začala věřit a měla bys vidět mojí obrovskou radost. Jenže začalo se ukazovat, že to není pravda a celé to bylo zakončené tím, že se ho moje „skvělá“ kamarádka Alenka zeptala, a on jí řekl, že nic takového nikdy neřekl. Nemohla jsem jí to odpustit – mluvila o mně a všechno mu řekla – jak se mi líbí a takové věci – pak mi to ještě všechno řekla a já si začala připadat hrozně trapně. Nemohla jsem s ním už skoro být a vyhýbala jsem se jim.

A pak to začalo být ještě horší – oni byli pořád spolu a Vláďa se do Aleny zamiloval – ona to moc dobře věděla a věděla, jak se líbí mně, ale nevadilo jí to. Byla jenom s ním a mě si vůbec nevšímali. Byla jsem celý den sama a nakonec jsem si zabalila kufry a šla říct, že jedu domů. Oni to věděli a nic neřekli. Nezastavili mě a neřekli, ať neodjíždím. Jenže nakonec jsem stejně neodjela – naše hlavní kuchařka mě prosila, abych nikam nejezdila, že mě má ráda a že to tu sama nezvládne, když už ta jedna holka odjela (Hanička totiž vzala roha), a tak jsem nakonec zůstala.


Pak to začalo být o něco lepší a ten zbývající poslední týden jsem nakonec přežila. Pořád jsem se sice cítila hrozně, protože jsem viděla, jak ji miluje, a ona mi pořád tvrdila, že ona jeho ne, protože má toho svého kluka, jenže nakonec se stejně líbali, a já, když mi to řekla, plakala jako želva. Byla to první láska a naprosto mi to zlomilo srdce.


Jediný, kdo tam na mě byl hodný – byl Honza. Byl už jako vedoucí, ale byl hrozně hodný. Když jsem seděla sama na chatce, zatímco oni byli spolu vedle, vždycky přišel a vytáhl mě VEN. Byl pořád strašně hodný. A mně se začal opravdu líbit. Vzpomínám si, jak pro mě jednou přišel a já už spala, jenom jsem se zvedla z postele a pracně řekla, že už mám pyžamo a spím, ale on mě stejně přemlouval, a když viděl, že opravdu spím, jenom mě pohladil po tváři a dal mi dobrou noc. Vím, že to nic nebylo a taky si možná říkáš, že mi ta láska k Vláďovi dlouho nevydržela, ale ona tam pořád byla a pořád je. Zvlášť když nastoupil na stejnou školu jako chodím já – naštěstí o ročník níž.


Ale ještě zpátky k Honzovi – když jsme se vrátili, měla jeho kapela koncert.  Šli jsme tedy s kamarádku (ne s Alčou!) a tam ho samozřejmě viděli. Nejdřív si mě vůbec nevšímal, ale potom jsme ho potkali, jak jde odvést domů psa, než bude řada na nich, aby hráli, a tak jsme šli s ním. Povídali jsme si a on je opravdu úžasnej! Když odvedl psa, zase jsme se vrátili (měla jsem náladu hodně podpořenou zelenou). Hned nás pozval na dalšího panáka a při přípitku jsme si dali jen takovou malou pusu jako všichni.

Chvíli potom jsem ale už musela jít domů a on šel hrát, a tak kamarádka řekla, že jdeme a dala mi pusu na rozloučenou. Já jsem za ní jen tak stála a koukla se mu do očí a on se naklonil a dal mi tááák nádhernou pusu. Nebyla to jen pusa na rozloučenou, ale přišlo mi to jako něco víc a i kamarádka to pak říkala. Byla jsem úplně opilá láskou (možná i tou zelenou).

Ještě několik dní jsem nemyslela na nic jiného a pak jsem se odvážila mu napsat SMS. Napsala jsem, jak se má, jaký byl zbytek koncertu, co dělá Brenda (ten jeho pes) a tak.. On mi napsal, že má zrovna odpolední, že koncert byl skvělej a skončili asi v půl třetí a že Brenda se má dobře a teď ji hlídá jeho matinka. Ještě se ptal, jak jsme dopadly po tý zelený. Tak jsem mu napsala, že to bylo v pohodě a že zelená nenechala následky a že nám začala škola a tak, a on už neodpověděl. Pořád jsem čekala na tu odpověď, ale ono nic.
A abych objasnila, jak to dopadlo:


Nikdy už nenapsal a já později poznala jeho nejlepšího kamaráda, kterého jsem postupem času začala mít ráda mnohem více než Honzu. Ale bohužel ani tahle láska neskončila podle mých přestav. To by ale už byl jiný příběh…

Tento příspěvek jsem našel v mailíku, a když jsem ho četl, nebyl jsem si jistý, jestli ho mám vyhodit do koše, nebo ho vydat. Rozhodl jsem se ho vydat, protože jistě nejedna z vás pozná své myšlení z let, kdy vám ještě nebylo dvacet. Aspoň myslím. A taky dávám na své vzpomínky - období před tím, než jsem se postavil na své vlastní nohy, ale již jsem nebyl malý chlapeček, byla jistým způsobem pohádka, která se už nikdy nevrátí.

 

redakce@zena-in.cz

Výše uvedený e-mail je tu pro vás a vaše pohádky a pohádkové příběhy. Některé odměníme drobným dárečkem. Tak pište, pište!