V záři jsme otevřeli auditorium na téma domácí hádky a podle vašich příspěvků bylo jasné, že to je téma, ke kterému má skoro každý co říct. Některé z vás si stěžovaly, že je manžel nášlapný cholerik, jiné zase, že mlčí jako ryba a neřekne, co mu vlastně vadí. Každý je prostě jiný a také způsobů řešení domácích konfliktů je nepočítaně. Zajímavé ale je, že jedním z hlavních výstupů téhle debaty bylo zjištění, že z bludného kruhu neporozumění musejí chtít hledat cestu oba a že nejlepší cestou, jak se zbavit třenic je komunikace.
Z myšlenek, které v debatě zazněly, vybíráme – hlavně pro ty, kdo ještě do auditorií nenašli cestu. Máte-li chuť zapojit se do diskuse na některé ze zajímavých témat jako je Láska přes internet, Tchýně, Postelové trable nebo třeba Horoskopy a kartářky, stačí kliknout SEM a nebo na zelenou záložku NA AUDITORIA nahoře na obrazovce.

Zajímavé příspěvky do auditoria napsala Lora: „Myslím, že tichá domácnost nic neřeší. Lidi se pak odcizují. Zastávám názor, že lepší je problémy řešit a to i za cenu poněkud hlasitější konverzace. Pokud se ale manželé hádají před dětmi, děti by měly být i svědky pusy na usmířenou.“ „My se nehádáme, ale ani nemíváme tiché domácnosti. Když jeden přestřelí, ten druhý přestane mluvit. A to je signál k ústupu. Takže do půl hodiny se omlouváme, někdy dokonce vzájemně. Ale je to asi tím, že to není ani mé, ani mého muže, první manželství. Oba víme, jak rychle se umí vztah pokazit, a jak těžko se dává do původního stavu, jestli to vůbec lze. A tak si toho našeho fungujícího vztahu oba příliš vážíme, abychom si ho kazili pitomostma.“
„Já nejsem příznivcem hádek. Myslím, že partneři by k sobě měli zachovávat vzájemnou úctu a ta by se při hádkách anebo dokonce fackování mohla velice rychle vytratit. A cesta zpátky je pak už asi nemožná. Takže já to vidím takhle : říct, co chci anebo potřebuju třeba i důraznějším tónem, to ano, ale nenechat se zatáhnout do nějakého osočování, urážení apod.“
Trochu nadsázky a životní zkušenosti do problému vnesla (jako obvykle) Izabela17: „Nerada se hádám, ale když už jsem vyprovokovaná, nevydržela bych tichou domácnost typu zaseknutý papiňák. Jsem pro jednorázovou rychlou temperamentní a silovou akci. Nemusím hned toho druhého zabít, ale alespoň se o to trošičku pokusím. Většinou u nás létaly vázy různé velikosti. Pár váziček mi ještě zbylo. Po 25 letech se již nehádáme, nějak není důvod. Ale dodnes vzpomínám na to, když manžel brzo po svatbě konstatoval, že jídlo, které jsem uvařila k večeři, zdaleka nesplňuje kvality jídla od jeho maminky, tak (i když měl pravdu) během dvou vteřin seděl u převráceného stolu s příborem v ruce...v ten večer zůstal bez večeře, ale od té doby již nikdy moje jídlo nekritizoval. Ještě dnes se dovedeme tomu občas zasmát.“
Na zajímavou věc kápla EvaCerna, která soudí, že problémy je třeba nejdřív začít řešit u sebe a když pochopíme sebe, pak lépe pochopíme i toho druhého: „Když se zamyslíme nad hádkami např. v rodině, zjistíme nakonec, že se hádáme pro úplné nesmysly a ty důležité problémy neřešíme. Přesně se zde někdo zmínil, že musíme mezi sebou komunikovat. Ale jsme toho schopni? Jestliže ne, pak je to problém každého jedince. Člověk, který neumí komunikovat, nerozumí sám sobě. A jak může rozumět navíc ostatním? Tady mu psycholog pomůže najít sám sebe. Je to složitý proces, vyžadující čas a trpělivost. V této uspěchané a řekla bych i netolerantní době bychom neměli nechávat dusit v sobě negativní emoce, problémy atd. Jsme moc všichni uzavření ze strachu, že nás někdo označí za slabochy. Co vy na to?“
A slovo muže? Kismet napsal: „Nevím, jestli to tady patří, ale dobrá metoda na vymezení mantinelů pro výměnu názorů je jít něco společně dělat. Třeba přestavět dům. Nebo se přestěhovat. Možná stačí i vymalovat byt. Ono se to pak pod takovým náporem nějak v člověku přeskládá, co stojí za hádku a co ne. Pokud toho svého zvládnete tak kolem 11 večer přesvědčit, že je opravdu nutné ještě pověsit tyhlety obrázky a jestli ustojí vaše požadavky na další a další poličky na hrníčky, kytičky a nevím jaké -ičky (zajisté podané s kouzlem a humorem), pak je dobrá prognóza. Nevím, nevím, Ha Ha a Ajo, jak tady se sarkasmem... Já jsem si při podobné práci svoji rodinu sám pro sebe trochu znovu našel. A je to velmi příjemný pocit.“
O mužích a ženách našla zajímavé informace Xantuška. Kde? V knihách. „Podle dr. Greye jsou muži z Marsu a my z Venuše. Proto muži, když mají problém, tak jej řeší nejdříve sami a když to opravdu nejde, tak se svěří Ale když něco řeší, tak se s nimi nedá mluvit, protože jsou v jeskyni. My ženy máme více spojů mezi pravou a levou hemisférou, takže můžeme na rozdíl od mužů mluvit i přemýšlet. Proto se z problému vymluvíme a přitom jej vlastně řešíme. Už mockrát jsem se přesvědčila, že ten americký psycholog má pravdu. On se totiž snaží problém vysvětlit a ukázat co s tím. Oni jsou zase nešťastní z nás, že my jim o svých problémech vykládáme a oni je neumí za nás vyřešit. Naše vykládání berou jako žádost o pomoc. Přitom my už to máme dávno vyřešené a oni ještě o tom přemýšlejí. Jak jsou nedokonalí.“
Reklama