„Už zase!“ povzdechla si paní Pokorná, když našla ve schránce několikáté vyrozumění o zdražení nájemného. To nemůžeme utáhnout, pomyslela si v duchu a rozhodla se danou situaci řešit.

bydleni

Václave, budeme se muset přestěhovat

Večer si sedla paní Pokorná k manželovi, aby ho seznámila se stavem dané situace.

„Václave, budeme se muset přestěhovat do menšího, zase zdražili nájemné, to už neutáhneme.“
„Já se nikam stěhovat nebudu,“ odpověděl manžel. „Tady v tom bytě jsem se narodil a tady také umřu.“

Byt manželů Pokorných zdědil pan Václav po rodičích. Je velký, čtyřpokojový, ale po odchodu synů v něm zůstali sami. Do jeho rekonstrukce však dali tolik peněz, že se jim odsud nechce. Navíc pan Pokorný se tady narodil, nechce se mu v pětapadesáti někam stěhovat, má ten byt rád.

„A co kdybychom si vzali do podnájmu nějaké studenty?“ navrhne paní Pokorná, když vidí, že se stěhováním nepořídí. „Oba dětské pokoje jsou volné, jeden bychom mohli klidně obsadit. Spousta lidí to tak dělá.“

A podali si inzerát

Ozvalo se spousta studentů, ale samí takoví, jak pan Pokorný konstatoval: sex, drogy a rockenroll.

Až zazvonilo u dveří tiché, dlouhovlasé a dlouhonohé stvoření. Uctivě pozdravilo a kromě příspěvku na nájemné nabídlo i pomoc v domácnosti. Paní Pokorná se rozněžnila, měla dva syny, to by měla tu tichou milou studentku skoro jako dceru.  

Paní Pokorná možná jako dceru, ale v panu Pokorném vzbudila tato dívčina zcela jiné představy. Čím dál víc ho dráždily pověšené kalhotky v koupelně, vůně parfému... a vůně mládí. Nakonec došlo k tomu, k čemu muselo zákonitě dřív nebo později dojít. Mezi panem Pokorným a studentkou se vyvinul vztah, který měl ke vztahu pána domácnosti a podnájemnice pěkně daleko.

Suverénní obyvatelka

Z tiché a zakřiknuté dívenky se pomalu stávala suverénní obyvatelka společné domácnosti a za tichého souhlasu pana Pokorného ji začala víceméně i ovládat. Po první, společně strávené noci, kdy paní Pokorná byla na návštěvě u syna, její role v domácnosti ještě zesílila. Začali se společně za zády paní Pokorné scházet, ale ta nebyla tak hloupá, aby nepoznala, že se něco děje.

Hádky a křik zde začínaly být na denním pořádku. Až to došlo tak daleko, že paní Pokorná předložila před manželova zcela zásadní rozhodnutí: „Buď já, nebo ona.“
Odpověď byla šokující. „Ona. Byt je můj, nikdo tě tu nedrží.“

Argumenty, že byt rekonstruovali za společné peníze, se minula účinkem. Paní Pokorná si tedy sbalila kufry a odstěhovala se k jednomu ze synů, s tím, že se snad situace časem vyřeší. Nikdy si nepřestane vyčítat, že tehdy přišla s tak hloupým nápadem vzít do bytu podnájemnici. Taky by ji zajímalo, jak to teď ty dva utáhnou, když „ona“ ještě studuje. I když… to už ji vlastně zajímat vůbec nemusí.

Čtěte také:

Reklama