Osmatřicetiletá Ivana je tak zoufalá, že utíká z vlastního domu. Shání jinou nemovitost, kde by ji nenašel její podivný „obdivovatel“. Jeho projevy lásky by se hodily spíš do hororu než do normálního života.
S Ivanou jsem se seznámila úplnou náhodou. Přes realitku se dozvěděla, že jsme prodávali chalupu. Chtěla se přijet podívat. Sice jsme od prodeje nakonec ustoupili, ale řekli jsme si proč ne, třeba dostaneme slušnou nabídku.
Její domek byl k vidění na stránkách realitní kanceláře pod rubrikou Na prodej. Byl to pěkně opravený stateček s velkým pozemkem a stájemi.
„Proč to prodáváte?“ ptali jsme se jí.
„Je mi to líto, dala jsem do toho hodně peněz, ale musím odtamtud pryč. Pronásleduje mě psychopat a já už jeho útoky nemůžu vydržet. Vzal si do hlavy, že mě miluje, ale dokazuje to dost hororovým způsobem. Klidně přeleze plot a chodí mi po zahradě. Mám strach, protože on je schopný všeho. Chovám krysaříky a jednoho mi nedávno zabil!“
„To jste nezavolala policii?“ zděsili jsme se.
„Zavolala, ale ti se tím nechtěli zabývat. Byl to jenom pes, mně přece neublížil...“
„No jo, ale pes už přece není jen „věc“, jak to bylo dřív. To si nenechte líbit,“ radili jsme.
„A co si na něm vezmu? Ten chlap je totiž nemocný, trpí maniodepresivní psychózou. Teď je sice v léčebně, takže mám relativní klid, ale je jen otázkou času, kdy ho pustí. Mám spoustu zvířat a nechci, aby se mi na nich mstil. Chovám ještě kamerunské kozičky a prasátka, takže sháním něco s nějakým pozemkem. Ale hlavně daleko od něj. Už jsem z něho sama šílená, nemůžu spát a bojím se. Nikdy nevíte, co od takového člověka můžete čekat.“
Příběh Ivany mnou dost otřásl a nedokázala jsem si představit, jaké to je žít s takovým šílencem v zádech.
Naše chalupa se jí líbila, jenže měla malý pozemek, takže z obchodu nebylo nic. Ale snažili jsme se najít alespoň nějaké řešení do doby, než něco najde.
Ostnatý drát, elektrický ohradník nebo dobře vycvičený velký pes, který by nevítanému záškodníkovi natrhl zadnici… Ivana všechno zamítla: „Kdyby se mu něco stalo, odnesu to já, však víte, jak to tady chodí.“
Asi měla pravdu, známe spoustu případů, kdy si někdo chránil vlastní majetek, ale jakmile došlo ke zranění zloděje, byla to nepřiměřená obrana…
Bylo mi nám jí líto, ale nemohli jsme udělat víc než jí držet palce.
Setkaly jste se někdy s podobným případem? Jak byste se zachovaly v její situaci vy?
Nový komentář
Komentáře
gerda — #24zákonA
Dana Haklová — #23"ochota" obecních úřadů je vyhlášená
nejradši ze všeho by byli, kdyby občané neměli ani ponětí o tom, co obce ze zákonu musí
gerda — #16Problém je v tom, že za umístění do útulku musí obecní úřad zaplatit a to se jim asi moc nechce, ale to jsem se dostaly k úplně jinému případu
cilani — #19 ježíííš, měla bych to po sobě nejprve přečíst..
free — #9 Já volala měšťáky, že u nás po sídlišti pobíhá vlčák a oni do hodiny přijeli i s majitelem, který ztrátu psa už měl hlášenou. A státní volal syn mé sousedky, ti zavolali na služebnu, že musí násilím otevřít byt staré paní a je u toho její syn a sousedka. Zachránili jí život. Šlo už o čas, záchranku ihned volali oni.
cilani — #19obecně mám - patrně oprávněný - pocit, že k dosažení místa obecního strážníka není potřeba kór nějaká inteligence
. Hlídají u přechodů před školama, brousí parkem, dávají botičky, dělají tytyty na důchodce s kolem, pakliže tito ze strachu před provozem spáchají přestupek, že jedou po prázdném chodníku
. A to jste je ještě neviděli, jak vypadají, když jedou na segwayích! Já tenkrát div nespadla s kola, když jsem je spatřila
Ale stejně si myslím, že na nich z důvodů veřejného posměchu nechtějí jezdit. Vypadají na nich jako...ale ne, to napsat nelze
free — #9jj, známý takhle naložil bulíka, co ohrožoval jeho i jiné psy v ulici a odvezl ho měšťákům, ať dohledají majitele (mají pípáky na čip). Zastihl jednoho v autě před budovou, tak to s ním chtěl řešit. Milý strážník mu oznámil, že jdou na oběd, ať tedy počká až se vrátí. Na to mu známý odpověděl, že na to jim kašle a psa tedy pustí zase z auta ven. Měl tedy počkat, že to vyřeší.. No 10 minut cosi řešil v autě, mezitím ke stanici dořešil majitel, co toho psa zrovna hledal, takže mu ho známý předal. Na to schytl od policajta, co mu ho dával, že mu mohli dát pokutu...
Pak něco dělej. Mám s nimi i osobně zážitky. Prostě někteří tam nemají vůbec co dělat..
Léthé — #17ano, oběť je v daleko nevýhodnější pozici, než pachatel. Tím je naše soudnictví pověstné.
Nevím jak je to v případu jako je tento…to ta žena nemá nikoho kdo by jí chránil ?....ale třeba nám v pondělí vykradli chatičku a když manžel říkal policistům, kteří zlodějnu a škodu zapisovali, že kdyby tam toho zloděje ještě zastihl, přerazil by mu ruce a nohy. Prý toto by mu to neradili. Byl by to on, kdo by byl odsouzen a potrestán, nikoliv zloděj. Pokud by ho do příchodu policie chtěl pouze zpacifikovat, tak i to by směl udělat pouze uvnitř chaty, nikoliv venku na zahrádce. Tam on může být jakože že náhodou šel kolem. Zákony pro podobné parazity jsou u nás velice divné. Opičíme se ve spousty věcech po Americe, ale vzít si příklad z jejich zákonů co se podobných parazitů týče, to ne.
Dana Haklová — #14záleží, jak se na to člověk dívá. Takový - i malý - pejsek, pokud pobíhá po silnici, může způsobit velkou dopravní katastrofu. Proto si myslím, že to policii přísluší
A obecní úřad má naopak za úkol se o nalezence postarat, pokud mu ho tam přivedou. Nejen o psa, ale třeba i o kočku. U nás v Olomouci byla docela aféra, že městapo vypustilo nalezenou kočku zpátky do plenéru, místo aby se o ni postaralo kvalitněji tím, že ji umístí do útulku. Každý si svou práci holt zjednodušuje, jak to jde, a na nás je, abychom to nedopouštěli.
free — #9
- tak se na to musí, aby si protější strana uvědomovala, k čemu tu je a za co ji město vůbec platí. Nám s nalezeným vyhozeným psem pomohla republiková policie. Před lety jsme na výletě viděli akci dvou hajzlů (pardon, horší titul pro ně nemám), co zajeli do remízku za vsí a vyhodili fenu vlčáka. Já se psů bojím. Jenže jsem jí chtěla pomoci, byl zmatená, navíc pajdala. Nezapomenu vysmáté ksichty toho párku, co jí to vyvedl. Pražská značka na Moravě. Nezapsala jsem si ji. Psa jsem odvedla ze silnice, kam v zoufalství stále běhal, krmila ji svačinou, abych ji uchlácholila a mezitím volala strážníky. Ti mi oznámili, ať psa přivedu na hranici města, že oni nemůžou tak daleko (šlo asi o 3 km). Zavolala jsem tedy státní. Hoši přijeli, s holýma rukama, fenka byla naštěstí hodná a asi pořád v šoku. Tak jim sama skočila do auta, jak byla asi zvyklá od "páníků" a oni ji zavezli do útulku. Pak jsem ji viděla v nabídce jako Sambu. Snad si ji vzali slušní lidé, dlouho tam nebyla vidět. Lidi jsou hajzli, fakt. A to mě odnaučilo obracet se na městapo.
free — #9V tomto případě to asi nepřísluší policii, ale obecnímu úřadu
Rikina — #10ano, teď to píšu. Člověk holt musí sebrat poslední špetku odvahy a hrdosti a nenechat se zadupat do země.
OlgaMarie — #7ale nemůže se přece spokojit s tím, že to nahlásí a pak už se nestará. Po měsíci bych se zajímal, co se s mou stížností - nebo lépe trestním oznámením děje. Nenechat to vyhnít. Samo se ještě nikdy nic neudělalo.
No a ve výše uvedeném případě "co si na něm vezmu" - no přesně to, co na každém jiném. Bez ohledu na pánovu případnou diagnózu - buď je svéprávný a tedy je odpovědný za svoje chování a můžu na něm vymáhat dodržování zákonů jako na komkoli jiném, nebo svéprávný není, ale pak má zákonného zástupce, a ten je za něj odpovědný, takže volám jeho k pořádku, aby si dohlédl na svěřence. Podle mého je to teda méně práce, než stěhovat celé hospodářství kamsi jinam kvůli bláhové iluzi, že to bude daleko a tam si mě nenajde.
margot — #8 Ovšem, policie by kolikrát i konala, jenže se zeptá "chcete podat oznámení?" nebo "máme sepsat protokol, budete potom svědčit u soudu?" - a dozví se, že proboha jen to ne, já nechci mít nepříjemnosti.
On by kdekdo chtěl, aby se věci řešily tak nějak samy, aby se on sám nemusel angažovat, aby nedej bože někde nepadlo jeho jméno, aby nemusel sám nic říkat, na nic se podepsat... no to potom má asi policie dělat co? Samozřejmě že pokrčí rameny a pošle to k ledu, protože nebude přece někoho přemlouvat, aby se dovolával svých práv.
Na městskou policii jsem vysazená od doby, co tam dcera zavedla ztraceného pejska. Strážník jí vynadal za přílišnou aktivitu a jestli se má tak pozdě v noci starat ještě o psa. Vzal jí ho a odehnal. Přišla domů uplakaná a vyděšená. Nenechala sem to tak a druhý den šla za náčelníkem. Milý strážník dostal důtku a snížení odměny.
ono hlavně záleží, jestli s tím něco chce dělat. poraženecký postoj, že nemá ani cenu si lépe zabezpečit pozemek, dům - lepším plotem, ohradníkem, systémem s alarmem napojeným na policii (místo investice do stěhování celého hospodářství).. že nemá cenu si stěžovat, podávat oznámení - vždyť přece se stejně nic nestane. stane, když bude pasivní. snad proboha nikdo nemůže čekat, že bude policie chodit dům od domu jak svědci jehovovi a lidi lámat do akce a dělat na ně bububu, že ten soused, co jim klepe cígo do okna, je příští Breivik
aby něco mohla dělat se stalkingem, musí existovat nějaké důkazy a postupy, že jednání je opakované, soustavné atd - tímhle způsobem leda prd.
gerda — #6 Ono záleží také na tom, na kterého policistu nebo strážníka narazí při ohlášení.
luneta — #5jenomže to se musí volat PČR, a ne strážníky. Ti prt vyřeší a nadělají leda další maléry. Ti tak leda pokutovat důchodkyně s pudlíkama.