K „úvaze“ tohoto článku mě přivedla jedna, bohužel smutná rodinná událost. Nedávno mi zemřela teta. Měla jsem ji ráda, hodně jsem si rozuměly, zejména proto, že jsme byly obě velké sběratelky. Já tedy ještě jsem.

Panenky

panenkaMoje teta sbírala od nepaměti panenky, ale ne ledajaké. Našli byste u ní panenky z Anglie, Ameriky, z Mexika, krásné panenky měla i z Ruska, Číny a Indie. Sbírala panenky historické i současné. Strejda sice zpočátku huboval, že všude zakopává o panenky, ale nakonec jí je při jakékoliv příležitosti, ať už na svátek, narozeniny nebo Vánoce, sám sháněl a kupoval. Jejich dcery, tedy moje sestřenky, ty už tak tolerantní nebyly. „Mami, vždyť je to jen na prach, vyhoď to.“ Ale to by teta nikdy neudělala, své panenky milovala, každá z nich měla své kouzlo... a svůj příběh. Holky se po čase vdaly, a bylo více místa pro panenky.

Pak teta zemřela, strejda už dávno před ní. V bytě zůstaly jen opuštěné panenky. Nikdo z příbuzných je nechtěl, prý by jim jen překážely a zabíraly spoustu místa. Mně je nenabídly, ale i kdyby, bily by se s těmi mými, poněkud jinými „panenkami“. A tak se naskládaly jedna po druhé do krabice, leží na půdě a čekají, až je někdy někdo vytáhne a opráší, aniž by překážely.

panen

Čarodějničky

carodejnickaJá sbírám čarodějničky, mám jich už také pěkný počet, ale vlastně si uvědomuji, že jsem se svého manžela a dospívajících dětí nikdy nezeptala, zda jim to nevadí, zda jim v bytě nepřekáží. Prostě jsem jen kupovala a dostávala, věšela a doplňovala. A tak jsem se nedávno zeptala. Manžel mi odpověděl šalamounsky: „Proč by mi to vadilo, když vidím, že si s něma tak rozumíš.“ Syn nereagoval, tomu by bylo jedno, i kdybych sbírala tanky a dcerka mi řekla: „Ne mami, proč by mi to vadilo? Nevadí. Ale ve svém bytě bych je teda mít nechtěla.“

Tak nezbývá než doufat, že se mi narodí vnučka se stejnou sběratelskou vášní a ty mé čarodějničky na půdě neskončí.

 

carodej

Reklama