Na Bulovku se nikomu z redakce moc nechtělo. Nemocniční prostředí totiž není něco, co by člověka zrovna lákalo, i v případě, že se v něm ocitne jakožto pozorovatel. A představa, že zde strávíme celý den, nebyla také zrovna lákavá. Nakonec jsme však jely, ten den nebyl zrovna přívětivý, co se počasí týče, a tak byla celková atmosféra dokonale dokreslena.

Karel není hypochondr

Při příchodu už jsme z dálky viděly hlouček žen, které se skláněly nad lůžkem. Zvídavě si totiž prohlížely pana Karla, robotického člověka. Ten v případě potřeby simuluje, že ho něco trápí a nikdo se na něj za to nezlobí, ba naopak tým z toho má radost. Pan Karel není žádný hypochondr, jeho stavy jsou většinou velice vážné. Tři týmy zdravotníků se skládají z pěti žen v podobném věku okolo 35-45 let. Většina z nich jsou zdravotní sestry a záchranářky, ale jsou mezi nimi i lékařky. Je nám trochu nepříjemně z představy, že si lékařka musí zkoušet na umělém panákovi, jak zachránit život. Nejde však o to, že by doktorky postrádaly reálné zkušenost, jak záhy pochopíme.

Školitel všem popisuje, jak bude probíhat simulovaná záchrana, a kde zdravotníci naleznou například léky, které jsou v podobě katalogu s kartami, na níž se nachází čárový kód. Zvolený lék potom Karel naskenuje, a pokud je volba správná, může mu i zachránit život. Kdo o tom však rozhoduje? Zdravotní stav pana Karla režíruje a zároveň moderuje skupinka lidí sedící v kabině hned vedle lůžka. Tým zdravotníků na režiséry nevidí, ale naopak to umožňuje zrcadlo, které známe z detektivních seriálů. Odborníci z Aesculap akademie poté vyhodnotí, jak si tým vedl.

Jde do tuhého

Nutno dodat, že pan Karel nikdy neumírá. Na kurzech totiž nechtějí přivodit zdravotnicím újmu, i tak to pro ně bývá náročné. „Měli jsme tu pár případů, kdy se lékařky rozplakaly. Zdravotní stav Karla je simulovaný, ale emoce a stres je tu reálný,“ říká školitel skupiny. Po půl hodině prezentace zdravotnicích přístrojů od kapačky po defibrilátor, jsme se přesunuly do místnosti, kde se určily role. Hned poté se první tým pustil do záchrany.

Napjatá atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Pan Karel (73) zoufalým hlasem sděloval, že se trochu přejedl bramborového salátu. Potom však ztrácel vědomí a jeho srdeční tep byl čím dál slabší. Tepající čára života na obrazovce slábla na intenzitě, a s tím se přímou úměrou zrychloval tep zdravotních sester. Ty začaly zkoušet to, co lékařka považovala za vhodné. Nakonec však došlo i na masáž srdce a posléze i na defibrilátor. Když už to vypadalo s Karlem opravdu zle, jedna ze sester zvýšeným hlasem upozornila na chybu: „Vykapaná infuze, má vykapanou infuzi!“ A důsledek veškerého Karlova trápení byl odhalen! Sestra špatně nastavila infuzi, která měla kapat hodinu, ale místo toho vykapala za pět minut. Diagnóza je tedy předávkování kaliem. Tým pohotově zareagoval a podal Karlovi příslušné léky.

Neznalost neomlouvá

Na konci dne přišla řada na nás. Pan Karel byl také v ohrožení života, a i přestože jsem úplný laik, zkusila jsem nejprve zkontrolovat zornice. Karel už nemluvil, ale ne proto, že by mu bylo zle. Režiséři si odskočili dát si něco dobrého k jídlu. Zkusila jsem masáž srdce. Ani tu jsem však nevykonávala správně, a tak mi školitel musel ukázat, že je potřeba mnohem více síly. Potom jsem zkusila defibrilátor. Ne, že by ho Karel potřeboval, ale chtěla jsem si ho vyzkoušet. I když jsem říkala, že Karel nikdy neumírá, při mé „péči“ by se povedlo i nemožné. Raději jsem od něj dala ruce pryč.


Zatímco já jsem sobecky realizovala svou potřebu zkusit si to, co jsem zatím viděla jen v seriálech s nemocniční tématikou, úspěšný tým zdravotníků zatím probíral v konferenční místnosti své reakce. Týmová práce spojená s pohotovými reakcemi je totiž přesně to, co se zde procvičuje. A nutno dodat, že ve spojení se znalostmi a praxí se jedná o kombinaci, se kterou na pár výjimek dokážete zachránit téměř každý život.

Čtěte také:

Reklama