Doba se posledních 30 let mění. Stoupá počet mužů pomáhajících své ženě a ubývá domácích otrokyň nucených zvládat zaměstnání, děti i domácnost bez sebemenšího přispění svého partnera. Podle odborníků se však narodí ještě dvě až tři generace mužů, než se výchova natolik změní, aby byl jejich podíl na chodu rodiny vyrovnaný. Tyto společenské změny s sebou však přinášejí nový fenomén. Týraného muže. Mučíte taky toho svého?
„Stále ale ještě žijeme ve společnosti, kde muž je tradičně považován za dominantního. Jestliže tomu tak není a žena ho navíc týrá, nevyvolává ve svém okolí soucit, ale posměch a pohrdání. Zveřejněním své situace je pro okolí už nadosmrti stigmatizován. Mužů, kteří se na nás obracejí o pomoc je proto minimálně. Podle našich zkušeností pouhých 6 % všech klientů,“ říká poradce Bílého kruhu bezpečí.
Ty si užíváš, já sedím doma
Třicetiletý David M. se s o pět let starší Marcelou S. seznámil před třemi roky. Hezoun s dobrým zaměstnáním v pobočce velké banky zahořel nejvyšším citem. Marcela sice byla kus pěkné ženské, ale měla pověst armádního generála v sukních. David však nic proti dominantním ženám nenamítal. Jsou samostatné, úspěšné a nemusí je celý život někdo vodit za ruku, argumentoval, když ho kamarádi zrazovali. Do roka byla svatba a za další rok se narodila Natálka a Marcela zůstala doma na mateřské. Vzhledem k její excentrické povaze to ale nebylo nic pro ni. Natálku sice milovala a starala se o ni, ale to, že je celé dny zavřená doma a její muž si „užívá“ v práci, mu nemohla odpustit. Když přišel David domů, pokaždé zde našel rozběsněnou Marcelu, která na něj řvala, že zatímco on může mezi lidi a chodí si, kam a kdy chce, ona je jak pes u boudy. Aby mu jeho volnost znepříjemnila, chystala pro něj seznamy domácích prací, nákupů a pochůzek, které hodný David s pochopením plnil. „Chápu, že žena na mateřské se cítí frustrovaná, a bylo mi Marcely líto. O dceru se starala, žehlila pleny, chodila na procházky a určitě měla nárok na odpočinek. Proto jsem k ní taky v noci vstával spíš já. Ona ji totiž nekojila, a tak to bylo jedno, kdo jí dá najíst z láhve,” vzpomíná na začátek teroru. Do práce chodil nevyspalý, o polední pauze ho kolegové nejednou našli spícího za stolem. Horší však bylo, že začal chodit i s modřinami. Při jednom záchvatu se totiž Marcela neudržela a Davida praštila žehličkou, kterou si právě chystala k hromadě plen. A David? Místo, aby se rázně ohradil, ještě ji uklidňoval, že ji nechtěl vyprovokovat a moc se omlouvá. Od té doby už chodil s modřinami pravidelně a kolegům v práci po čase už jen těžko vysvětloval, že se potloukl na kole nebo pádem ze schodů. Nejdřív se mu začali smát za zády, později už zcela veřejně. David dokonce uvažoval o tom, že od Marcely s Natálkou odejde, ale nesebral odvahu. Vždyť je má obě tak rád a ony ho potřebují. Nakonec svou situaci začal řešit s organizací na pomoc obětem domácího násilí.
Komentář psycholožky Martiny Venglářové z Bílého kruhu bezpečí:
Obětí týrání se můžou stát i muži velmi schopní a tolerantní. Někteří snášejí nepřátelské chování své partnerky až příliš. Mají silně vyvinutý smysl pro povinnost a zodpovědný přístup a silný pocit zodpovědnosti k rodině. Bojí se o děti, a tak tiše trpí a doufají, že se stane zázrak a vše se změní. Jeho žena reaguje neadekvátně. Někdy lze vystopovat příčinu agresivity v dětství, kdy byla svědkem pohrdavého postoje své matky k otci, jindy je to spíše reakce na určitou situaci. Pokud je její chování manželem tolerováno, není důvod ho měnit. K fyzickému násilí se ve skutečnosti uchyluje pouze málo žen, protože muž je od přírody silnější. Častěji používají psychické násilí, citové vydírání, výhrůžky a naschvály. Ideální je, když pomoc odborníka vyhledá sám člověk, který se chová násilně. To je však stále výjimkou.
Jsi neschopný mrzák
Jaroslavovi L. je padesát a před pár lety odešel do invalidního důchodu kvůli oční vadě a silným dioptrickým brýlím. Žije s druhou manželkou Věrou a 14letou dcerou v domku na vesnici. Manželka pracuje v třísměnném provozu, přesto rodině chybí finanční zázemí. Jaroslav sice pobírá invalidní důchod, ten však na uživení rodiny nestačí. Manželka se ze začátku snažila, ale po čase, kdy jí začalo být jasné, že Jaroslav jí zůstal na krku jako 
Komentář psycholožky:
V podobných případech se děti skutečně přikloní k jednomu z rodičů, často to bývá ten silnější. Děti často přebírají jejich způsoby chování. Dcera není schopna vidět otce svýma očima a zcela přebírá pohled matky. V tomto případě je pravděpodobné, že se budou ženiny útoky stupňovat a Jaroslav by měl začít uvažovat o rozvodu. Manželka k němu zcela ztratila úctu, pohrdá jím a on není, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, schopen být tím, kým chce ona. Lidem, kteří jsou vážně ohroženi na zdraví (někdy i životě) doporučujeme vytvořit si bezpečnostní plán. V případě fyzického útoku by měli vědět, co dělat, kam zavolat, utéct a co vzít s sebou. U handicapovaných osob je to však problém. Ty se take stávají nejčastěji oběťmi násilí - nemohou se účinně bránit, a to agresorovi vyhovuje.
Chytrá hysterka
Karel K. je nešťastný. Je mu třiašedesát a vypadá to, že se na stará kolena bude muset rozvést. Když si před 10 lety bral o 15 let mladší inženýrku ekonomie, každý mu ji záviděl. On, pouhý majitel truhlářské dílny, se kvůli ní dokonce rozvedl, protože doufal v ráj na zemi. Ona mladá a vzdělaná o něj bude ve stáří pečovat, on, šikovný a finančně zajištěný, jí za to splní každé přání. Dopadlo to jinak. Když ho po narození dcery začala neustále peskovat a dávat mu najevo svou inteligenční převahu, často utíkal pro útěchu k milenkám. Občas vztah neutajil a doma bylo další peklo. Ona se s ním sice nerozešla, ale místo toho, aby to bylo naopak, začala mít strach ze stárnutí a úplně propadla touze po absolutní kontrole svého manželství. Je až chorobně pečlivá, vyžaduje hlášení o každém mužově kroku, úzkostně pečuje o 10letou dceru. Není schopná dělat kompromisy, jakmile není po jejím, nebo ji některý člen domácnosti neposlechne, přepadají ji hysterické záchvaty, které několikrát vygradovaly i výhružkami sebevraždou. Po tom posledním se Karel obrátil o pomoc k odborníkům.
Komentář psycholožky:
Ženy, které dosáhly vyššího vzdělání než jejich partner, občas podléhají dojmu, že jsou kvůli tomu předurčeny muže neustále poučovat a poroučet mu. Navíc se projevil i hysterický a manipulativní povahový rys. Určitě k tomu velkou měrou přispěly neutajené nevěry, ale ty vlastně celý proces jen urychlily. Oba partneři prožívají nelehkou situaci. Bylo by dobré zamyslet se nad dalším vývojem jejich vztahu, zvážit, zda mají stejnou představu. Získat zpátky důvěru není lehké. Pomoct jim může prostředník, vhodné je navštívit manželského poradce.
Týraná osoba, která aktivně zareaguje již v počáteční fázi zneužívání, klade útočníkovi podmínky dalšího soužití, hrozí sankcemi a zveřejněním události, je i později schopná se lépe bránit. Dříve vyhledá poradnu, odstěhuje se a iniciuje rozchod. Naopak ta, která na první incidenty reaguje pasivně, prudce zvyšuje pravděpodobnost, že teror bude pokračovat, a po čase jí může jít o holý život.
Znaky týrání
Dlouhodobě týraný člověk je sociálně izolovaný, ztrácí sebeúctu, životní perspektivu, je otupělý a netečný. Mívá pokřivená obvyklá měřítka. Není si například ani jistý, zda je normální všechno snášet, nebo hledat pomoc. Projevuje se u něj extrémní vstřícnost a laskavost při kontaktu s jakoukoli autoritou. Chce vyhovět za každou cenu, je neprůbojný a bojí se dát najevo vlastní názor.
Průvodní znak je naučená bezmocnost. Vzniká tehdy, když žádná snaha, čin nebo reakce nevedou ke zmírnění teroru. Takový člověk je natolik traumatizován, že přestane hledat východisko, stane se pasivním a zcela odevzdaným. Dokonce si vypěstuje i citovou vazbu k agresorovi.
Jak doma prosazujete své požadavky? Co zabírá na toho vašeho?
Nový komentář
Komentáře
Tady dole čtu, že je zvykem na manžela nadávat. Jéžišmarjá, vždyť jsem si ho já vybrala, nikdo mne na úřad nevedl násilím, chtěla jsem to. Proč ženské nadávají na to, co mají doma. Byla to jejich volba. Nikdy bych to nedělala, vždyť bych okolí ukázala, že jsem já ta blbka, která si vzala blba. Každé ženské vždycky řeknu když nadává, proč sis ho teda brala, tos musela být ještě pitomější než on, když jsi ho neprokoukla. A když vede nějaké ty blablabla.....
ukáže se mi v celé své pitomosti. Toť můj názor.
Jaké požadavky?
Jak zabírá?
Jsme v Čechách země s tradicí matriarchátu. To že ženy nazývají své partnery je zvlášť u starší generace zakořeněné. Asi je to dáno neschopností českých mužů bojovat proti okupaci a tak nemají hrdost.
Češky jsou sice pohledné, ale věčně nespokojené. Od mužů očekávají buď úplný servis nebo pouze finance. Je časté, že se z českých mužů stává pouze jaký si doplněk ve sbírce trofejí (dům, auto, dítě, chata, pes, manžel...).
A je zvykem na manžela nadávat. V takové atmosféře je naprosto normální zklouzne-li to k týrání mažela a to jak psychickému či fyzickému. U soudu je to dokonce obhajitelné protože násilí páchané na společensky vnímané silnější osobě je hrdinství.
No, nešťastný Karel K. je chudák. Ale ne kvůli své zlé ženě. Chlapík, co se rozvedl kvůli mladé kočce, aby se o něj ve stáří pěkně starala
A pak jí ještě musel chudinka malej zahýbat, protože se cítil frustrován
Ale no tak, to si snad děláte blázny
Už o víkendu podobný článek vyšel v nějakém magazínu. Možná to autorka myslela dobře, ale v zásadě udělala medvědí službu té hrstce mužů, kteří jsou skutečně týraní. Dokonce tam byl terminus technicus "potravinový teror". Jako že žena naschvál neuvaří, nebo naschvál dá manželovi do jídla kari, které on nemá rád. A že je to týrání
Tak si říkám, proč ten týraný nejde a něco si neuvaří sám
Chápu, že se to tak dá nazvat u slépého Jaroslava. Ale musím se přiznat, že makat na tři směny, taky bych neměla pochopení pro partnera, který mi přestal být partnerem jen proto, že to zabalil.
Jsem dominantní realistka
a doma dělám chlapa, muž je krativní a citlivka ve znamení panny. Klape nám to:)
Eva_Fl — #2 nápodobně!
nehodlám s nikým manipulovat, své požadavky přednesu a konám, jsme oba dospělí. Násilí nesnesu! Oka¨mžitě odcházím, ani se nehádám. Neumím to!
Vím, že na okolí působím jako domimantní žena a dost lidí si myslí, že můj muž poslouchá. Je to tak, že náš život nějak plyne v mé režii a mému muži není zapotřebí do toho vstupovat, protože mu to takto vyhovuje. Jakmile ale zjistí, že "takto ne", nepohnu s ním. Musíme si to v klidu vysvětlit a buď bude po některém z nás nebo kompromis. Nikdy jsem ho ani on mne neponížil, protože řečené slovo nelze vrátit zpět a je venku. A fyzický kontakt - chlap dva metry přiměřeně vážící - no dámy, která z nás by do toho šla, i když také nejsem tintítko. Svoje požadavky prosazuji pomaloučku... mělo by se... mohlo by se... bude se... a dosadím termín. A jde to. Nesmím hrrrr. A světe div se, zabírá to. Pravda, musela jsem si zvyknout, že nic nebude hned, nic se neláme přes koleno, věci se prostě v klidu a pro mne bohužel pomalu, řeší. Vřele doporučuji. A máme skvělé manželství i po toooolika letech. Ale musela jsem se to naučit já, ne můj muž, ten by to asi nepochopil
A proč, když se Marcela doma nudila, se nedohodli, že půjde co nejdříve do práce? Mám pro ni pochopení.
Doma svá přání prosazuju tak, že mu pomalounku vštípím svůj nápad - pak jsme spokojeni oba, já mám to co chci a on je rád, že s ním tak nadšeně souhlasím, posledně to byl objev, že by si mohl pořídit pár věcí pro radost a ne jen to co potřebujeme
co na něho zabírá? většinou to, že ho nechám, aby si zakřičel, vynadal mi a choval se jako pán, a já si myslím svoje a v zájmu a hlavně klidu to nekomentuji. ale je pravda, že jsem taky jednou měla v ruce žehličku a přemýšlela jsem, jestli by mě zavřeli nebo jestli bych to okecala
Jak doma prosazujete své požadavky?
Nic neprosazuju.
Co zabírá na toho vašeho?
Ja nevim.
ale psychycký teror
hodne jsem toho prehlidla, ale tohle je MOC