Zase jsem měla tu náladu udělat něco z vlastní iniciativy. Aktivita se přece vždycky hodnotí kladně. A pokud se vám to povede velmi dobře, tak je ohodnocení ještě kladnější. No, to bych to však nesměla být já. Mně se jakékoliv pochvaly vyhýbají obloukem. Udělala jsi něco dobře? V pořádku, vždyť to je samozřejmost.

 

Těžkej nezájem

Nevím, co mě rozčiluje víc. Když totiž někomu ukážete věc, na kterou jste vyloženě hrdý. S prací na ní jste si dali opravdu záležet a dotyčný se na to pomalu ani nepodívá a suše pronese: „Hm, dobrý.“ Asi bych střílela. Nejvíc mě tento přístup zklame u člověka, na kterém mi nějak záleží. To, že nezájem projeví někdo, komu do mě nic není, je vcelku pochopitelné, ale že se takhle zachová osoba blízká mému srdci, je poněkud smutné.

 

Je těžké někoho pochválit?

Člověk pak sklopí hlavu, popotáhne a pomalu se odšourá pryč. Když ne fyzicky, tak moje mysl a nadšení to udělá určitě. Říkám si, zda stojí tolik námahy říct: „Jsi fakt dobrá, jsem na tebe hrdý/á.“ Člověk se více méně neustále žene za nějakým úspěchem, ale pokud nedostane za svou snahu aspoň nějaké ocenění, je celý úspěch poloviční.

Víkendová soutěž:
3) Brzy ráno drahokam. Kde je?
Byl tam, není tam.
 


Nepochválili vás? Pochvalte se!

Každý přece potřebuje pochvalu. Když ji nedostane od svého okolí, nezbude mu nic jiného, než se pochválit sám. Jak to pak může ve společnosti vypadat? Dokážete si představit společnost, kde by se chválil každý sám? Ne že by se to dnes občas nedělo. Občas se někdo pochválí sám, aby si udělal radost.

 

„Já jsem tááák dobrej!“

Ženy stojící před zrcadlem přesvědčují samy sebe i svůj odraz, že vypadají opravdu úchvatně. Poté, co muž spraví auto, zcela sám si poklepe na rameno a opakuje si nějakou dobu to, jak je fakt dobrý. Dítě, které konečně položí poslední kostičku tisícového puzzle na své místo, s radostným výkřikem a ničím neskrývanou radostí začne samo o sobě tvrdit, jak je šikovné.

 

Všeho moc škodí

Na takovéto pochvaly jsme zvyklí, ale co kdyby se staly součástí denního pořádku? Kdybychom se chválili za každý svůj sebemenší úspěch? Nikdo by se nestaral o toho druhého, protože mám pocit, že věčnou chválou sebe sama bychom tak zpychli a celý svět by se nám zmenšil jen na nás samotné a naše ego, že to, co dělají ostatní, co se děje ostatním, by nám bylo opravdu jedno. Společnost, tak jak ji známe dnes, by se mohla rozpadnout. A ještě bychom se za to nezapomněli pochválit.

 

Říkám si tedy, když mě někdo nepochválí za něco, co je opravdu hodné něčí pozornosti, věnuji si tu pozornost sama. Co se dá dělat. Nepochválili mě dnes, pochválí mě třeba zítra. A když za mnou přijde někdo jiný, komu se něco povedlo, nebo mi s něčím pomohl, neváhám a dám mu to alespoň slovně najevo. Mně pochvala neublíží a druhému to udělá radost. A lhostejnost mezi lidmi bývá to nejhorší…

 

Jste chválena? Nebo se musíte často chválit sama? Umíte pochválit? Bylo vám někdy vyčteno, že jste lhostejná? Nebo jste si to se zpožděním dokonce uvědomila sama? Jaká věta nejvíce rozčiluje vás? „Vždyť je to samozřejmost, co čekáš, že ti za to dám?“ nebo „Hm, dobrý.“? Od koho se pochvaly dočkáte nejméně často?? Od manžela, od dětí, v práci, od přátel či od rodičů nebo sourozenců?