619dfaf20bf55cl.jpg
Foto se souhlasem Mii Smejkalové

V příspěvku na svém Instagramu jste naznačila, že vaše výchova nebyla zrovna benevolentní. Jak byste ji popsala?
Někteří by nejspíš řekli, že jsem měla hodně přísnou výchovu a jiní zase, že byla přísná přiměřeně. Ale pramenilo to i z pracovitosti mých rodičů, kvůli které na nás s bráškou měli méně času, a tím pádem jsem se musela starat o domácnost. Neznám nikoho pracovitějšího než své rodiče. Neznají víkendy a jsou pro mě velkou inspiraci. Mamka do Česka přiletěla s prázdnýma rukama, ale měla obrovský cíl, a to, aby její děti nemusely vyrůstat v chudobě jako ona. Proto během týdne pracovala v továrně a o víkendu, když si všichni užívali volna, si přivydělávala uklízením. Když pak začali s tátou podnikat, museli tomu věnovat hodně sil a času.

Co obnášely vaše denní povinnosti?
Šlo o péči o domácnost. Měla jsem na starosti uklízení, žehlení a než se vrátili rodiče z práce, muselo být navařeno. Taky jsem se starala o mladšího brášku a pomáhala v obchodě.

Lišila se nějak vaše výchova od toho, jak byl vychováván bratr? Tím, že třeba na vás jako na ženu byly kladeny větší nároky v domácnosti apod.?
Mamka považuje úklid a vaření za základní dovednosti, které by měl umět každý nezávisle na pohlaví. I brácha byl vedený k úklidu a musel umět vařit, což je za mě super, protože znám hodně mužů, kteří si ve třiceti neuvaří ani vajíčka. Ale i tak jsem samozřejmě převážně uklízela a vařila já a byli na mě v určitých ohledech přísnější se slovy „musíme, protože jsi holka a starší sourozenec, takže bys měla být vzorem“. Na bráchu byli ale zase přísnější v takzvaných chlapských věcech, takže se učil zapojit elektřinu, napojit vodovody apod.

O vietnamských rodičích se říká, že jim hodně záleží na prospěchu dětí ve škole. Bylo to tak i u vás?
Sami rodiče byli ve škole premianty. Kdyby mamka nebyla mezi třemi nejlepšími žáky ve třídě, oplakala by to a taťka dokonce studoval dva stupně v jednom roce. Ráno chodil studovat jednu třídu a večer navštěvoval vyšší stupeň. Od nás s bratrem se očekávaly podobné výsledky. Ale musím říct, že nás nikdy nenutili do škol a oborů jen proto, aby se námi potom mohli chlubit. V naší komunitě je docela cool mít z dítěte doktora nebo právníka. I můj doučovatel mamce doporučil, aby mě dala na medicínu, protože mi studium docela jde. Naštěstí mamka věděla, že by mě to nebavilo a zamítla to.

Nevnímala jste v dětském věku přísnou výchovu jako nedostatek lásky?
Ne. Jejich lásku jsem nikdy nezpochybnila. Byla jsem si vědoma toho, že je výchova jiná než u mých spolužáků, ale já se na to dívala tak, že jako člen rodiny mám taky vůči rodině nějakou zodpovědnost. Rodiče celé dny pracují, jen proto abych se s bráškou měla dobře, tak je na mně, aby potom doma už pracovat nemuseli.  

Měla jste někdy období vzdoru, kdy jste se režimu bouřila a s rodiči se hádala?
U nás neexistovalo, abychom se s rodiči hádali. Byli jsme vychování s respektem ke starším, a hlavně k rodičům, takže jsme si nikdy nedovolili na ně zvýšit hlas. Jednou mi rodiče něco zakázali, takže jsem naštvaně odešla z pokoje a zapomněla za sebou zavřít dveře, které potom zabouchl průvan. Hned mě seřvali, co si to dovoluju a že mě takhle nevychovali.

Po škole jste tedy přišla domů a věnovala se domácnosti. Zbýval vám vůbec nějaký čas na kamarády?
Nějaký čas by se našel, ale nesměla jsem skoro nikam chodit. Poflakování se někde po venku považovali rodiče za ztrátu času a podle nich to dělají jen neslušné a nevychované děti. Takže jsem se musela někdy vymlouvat na kroužky, doučování a týmové projekty.

Jak svou výchovu vnímáte s odstupem času?
Jsem za ni neskutečně vděčná. Naučili mě samostatnosti od mladého věku, takže jsem pak dost často u kamarádů nechápala, jak je možné, že v patnácti letech za ně spousty věcí stále dělali rodiče a neuměli to sami. Rodiče se pro nás obětovali, aby nám dopřáli ten nejlepší život, který mohli. Mně třeba dopřáli jednu z nejdražších středních škol v Praze, ale sami sobě nikdy nic nekupují a ani na dovolené nejezdí. Pokud je s bráchou nevytáhneme. Hodně si z jejich výchovy vezmu, ale je pár věc, ve kterých bych slevila. Například v tom, že jsem ani ve dvaceti letech nesměla na brigády.

Vaše děti se tedy i tak mají na co těšit, že?
Ano, na vojnu. Upřímně už teď je mi jich docela líto. (smích)

Nevedly zákazy k tomu, že jste měla před rodiči tajnosti?
Bohužel ano. Ani v osmnácti jsem nemohla skoro nikam chodit, a když už jsem měla výjimečně povolené jít po večeři do deseti ven, musela jsem s sebou mít ochránce – bráchu s bratrancem. V praxi to vypadalo tak, že když jsem šla na rande, kluci se kvůli mně museli někde poflakovat. Tímto bych jim chtěla poděkovat za roky krytí mých zad i přes všechny průšvihy, lepší příbuzné jsem si nemohla přát.

Vzala jste si Čecha. Jak rodiče reagovali na váš vztah?
Nereagovali moc dobře. Předtím jsem nikdy s Čechem nerandila, takže to pro ně byl docela šok. Obávali se hlavně rozdílností v kultuře. Ve Vietnamu je rozvod stále tabu, kdežto v ČR je vyšší procento rozvodovosti. Rodiče češtinu moc neovládají, protože ji ke práci nikdy moc nepotřebovali a doma na nás museli mluvit vietnamsky, abychom se jazyk naučili. Chodila jsem s nimi k doktorům nebo po úřadech, abych překládala a bráchovi na třídní schůzky místo rodičů. S manželem si proto moc nepopovídají, ale nakonec se s naším vztahem smířili. Táta mi jednoho dne řekl „už ti nebudu kecat do toho s kým jsi nebo nejsi, ale uvědom si, že ti je sedmadvacet let a nemůžeš si už dovolit další rozchod“. Tak jsme to vzali jako zelenou a pár týdnu na to se zasnoubili.

Jak probíhala svatba? Byla to klasická velká vietnamská akce hlavně pro rodiče a jejich známé?
Nebyla a tátu hodně mrzelo, že jsem neměla klasickou vietnamskou svatbu s 500 hosty. Dohodli jsme se s ním, že jestli to situace umožní, tak až se narodí dítě, tak uděláme obrovskou „full-month“ oslavu dítěte (oslava, kdy se slaví naplnění jednoho měsíce dítěte) a aspoň mu to vynahradíme tímhle způsobem.

Mají i teď, když jste vdaná a samostatná, rodiče tendenci vám mluvit do života?
Po svatbě jsem si vyslechla kázání o tom, jak být poslušná manželka, ale jinak jsou skvělí a respektují to, že mám teď svůj život a rodinu.

Zdroj: autorský rozhovor s Miou Smejkalovou

Čtěte také:

Reklama