Foto: Shutterstock
Po dvou dnech nepříjemných, ale velmi nepravidelných, kontrakcí ji manžel konečně vezl do porodnice. Stahy přicházely jako hodinky po pěti minutách a ona cítila, že je porod na spadnutí. Konečně sevře v náručí své vytoužené miminko. Jenže holčička byla tvrdohlavější, než čekala. Na porodním sále ji čekalo dlouhých a náročných čtrnáct hodin, které vyvrcholily klešťovým porodem. Byla už tak zesláblá, že si přála nebýt. Jakmile dcera vykoukla na svět, ona netoužila po ničem jiném, než se pořádně vyspat. Bonding sice ještě zvládla, ale myšlenkami už byla někde úplně jinde. Když malou konečně odnesli na vyšetření, přistihla se, že se jí ulevilo. A nebylo to naposledy.
„Editka neustále plakala. Vůbec jsem netušila, co chce. Starala jsem se, rozkrájela bych se pro ni, jen kdyby mi někdo prozradil, po čem touží. Co bylo ale ještě mnohem horší, já k ní necítila vůbec nic! Jen povinnost. Ta úžasná, vytoužená bytost, na kterou jsem se devět měsíců moc těšila, ležela vedle mě a já vůči ní byla v srdci až děsivě lhostejná. Hlavou mi jen běželo, že pro ni musím udělat to nejlepší. Jenže ta bezbřehá mateřská láska až euforie, o které se tolik vypráví, nepřicházela,“ vzpomíná na první dny mateřství Radka, která city před okolím musela hrát. Kdykoli ji do porodnice někdo přišel navštívit, naoko se tetelila blahem. Uvnitř ale dál cítila prázdno. Jinak tomu nebylo ani po propuštění domů.
Dnes je její holčičce dva a půl měsíce, vzorně přibírá a konečně začala být i usměvavá. Radka je pyšnou maminkou. Jenže s čistým svědomím by stále ještě nedokázala říct, že své dítě bezbřeze miluje. Naštěstí se jí nikdo na něco takového neptá. „Všichni to považují za samozřejmost, ale ona není. Asi jsem nějaká rozbitá, nebo co,“ přemýšlí se slzami v očích a přiznává i úvahy o návštěvě psychologa. Samozřejmě tajně. I před tím se však za své kamenné srdce stydí.
„Vůbec to nechápu. Vždyť mám děti odmala ráda, na miminko jsem se těšila, je chtěné, tak proč to nezafungovalo? A zlomí se to vůbec někdy? Často se na sebe zlobím, brečím, jenže milovat své miminko neumím. Jsem asi poloviční matka,“ dodává zoufalá Radka.
Vztahová koučka Monika Dvořáková k příběhu říká:
Radčin příběh dobře ilustruje střet mezi idealizovanou představou mateřství a realitou, která bývá fyzicky i psychicky velmi náročná. Dlouhý, vyčerpávající porod v kombinaci s hormonálními změnami a nedostatkem spánku může zásadně ovlivnit emoční prožívání. To, že se po narození dítěte nedostavila očekávaná vlna lásky a euforie, není selhání, ale poměrně častá reakce organismu na přetížení. V některých případech se může jednat i o počínající formu poporodní deprese nebo adaptační krize, která se neprojevuje jen smutkem, ale právě i pocitem prázdna či odpojení.
Důležité je si uvědomit, že vztah mezi matkou a dítětem se nemusí vytvořit okamžitě. Na rozdíl od rozšířeného mýtu jde často o proces, který se vyvíjí postupně – skrze každodenní péči, kontakt a první reakce dítěte. Radka přitom popisuje, že se o dceru stará, má potřebu dělat pro ni to nejlepší a její stav ji trápí, což jsou všechno známky funkčního mateřského vztahu, i když emoční složka zatím není plně rozvinutá. Označovat se za „poloviční matku“ je spíš projevem vnitřního tlaku a černobílého uvažování než reálného selhání.
Největším rizikem v podobných situacích bývá stud a snaha vše skrývat. Právě pocit, že „tohle se nesmí říkat nahlas“, může vést k izolaci a prohlubování potíží. Otevřené sdílení s partnerem nebo odborníkem přitom často přináší úlevu i konkrétní řešení. Pokud se Radka odhodlá vyhledat pomoc, nejde o slabost, ale naopak o krok k tomu, aby se její vztah k dítěti mohl přirozeně rozvíjet a posilovat.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Myslím, že za ty pocity nemůžete a že jsou zcela očekávátelné a pochopitelné . On je totiž veliký rozdíl mít rychlý porod a nebo dlouhý a s komplikací. Je rozdíl mít normální těhotenství a být pořád jednou nohou ve špitále. Taková maminka, co si vytrpěla svoje, se nemůže okamžitě přeprogramovat na euforické mateřské radosti. Zejména, když je ten malý uzlíček poněkud víc náročný. Takže si nenechte namluvit, že potřebujete psychiatra nebo psychologa, zaúkolujte babičky a manžela. Budou prát, nakupovat, vařit a uklízet. Vy polehávejte, zdravě jezte, a starejte se jen o dítě a o sebe. Jak dítě usne, lehněte si taky. Všechno ostatní vypusťte z hlavy. A opakujte si, jsem normální, mám jen nárok na pořádný odpočinek.
To jsou poporodní deprese, navíc takový porod každá snášíme jinak. Radka se nemá za co stydět a normálně si zajít k lékaři a říct co ji trápí.
Ale prd.
Clovek, ktery si tohle uvedomuje, nemuze byt spatny.
Spatny rodic si o sobe obvykle mysli, ze dela vsechno dobre.
Ze je vsechno zality sluncem jsou instakecy...