Když jsem zjistila, že po pěti letech konečně čekám miminko, myslela jsem, že se radostí utopím ve vlastních slzách.

Nedovedete si představit, co jsem v té chvíli cítila, jaké hrozné štěstí jsem prožívala... Víte, ono když čekáte na děťátko pět let a stále, stále nic, tak nějak podvědomě si začínáte říkat: Nikdy mít maličké nebudu... Já nikdy nebudu maminkou... Nechcete si to připustit, bojujete s tou myšlenkou, seč to jde, ale stejně ve vás vrtá a hlodá jak červík v jablku.

 

Proto, když mne lékař ujistil, že opravdu maminkou budu a že test vykázal pozitivní hodnoty, cítila jsem se na skutečném vrcholu štěstí. A i přesto, že nejsem věřící, děkovala jsem bohu.

 

Těhotenství jsem měla bezproblémové a skutečně jsem si ho vychutnávala. Žádný stres, žádné honění. Kdepak. Chtěla jsem dopřát tomu maličkému v bříšku jen to nejlepší, konečně, byl přeci tolik vytoužený! Vymodlený!

 

V listopadu se nám narodil krásný a zdravý chlapeček. Manžel se u porodu rozplakal a já brečela snad ještě měsíc po porodu. Mívala jsem okamžiky, kdy jsem si říkala, to snad není možné, to musí být jenom krásný sen!

Ale nebyl. O tom mě pokaždé utvrdil Lukášek, když se v postýlce rozplakal hlady.

 

Po šestinedělí jsem se konečně zaběhla do role matky na 100 %. Lukášek se stal mým světem, mým životem, mým štěstím. Tím pochopitelně nechci říct, že jsem manžela nějak odsunula stranou.

Manžel by se snad ani nenechal. Lukáška zbožňoval a jak se panečku o něj dokázal postarat!

 

Ale chlapi jsou chlapi a je jasné, že i tomu mému začal chybět sex.

Jenže ejhle! Já zjistila, že jen myšlenka na milování je mi odporná, natož to přímo dělat.

Brrr. Stačila jen pouhá představa a celá jsem se roztřásla...

 

Říkala jsem si, ujišťovala samu sebe, že to přejde. Že se vše srovná a já budu milovat sex jako dřív.

Jenže chyba lávky. Nic se nesrovnalo a já místo chuti na sex začala tento akt nenávidět.

 

Vadil mi pohled na mého muže, když byl nahý. Vadilo mi, když mi pohladil prsa, vadily mi jeho doteky.

Když se mne jednou večer pokusil začít líbat, byla jsem doslova hysterická. Přišlo mi to neskutečně odporné, nechutné, slizké...

 

Vím, už v té chvíli jsem věděla, že to není normální. Že se nechovám správně a že bych hlavně tohle neměla cítit.

Ale cítila. A mé pocity vůči mému muži byly stále divnější a divnější. Začala jsem ho totiž brát jako kamaráda a ne jako životního partnera...

 

Nedávno jsme spolu leželi v posteli, on mi vzal ruku a položil ji na svůj ztopořený penis: „Udělej mi to, prosím ... aspoň rukou,“ zašeptal.

V tu chvíli se mi tak zhnusil, že jsem musela jít spát do obýváku.

 

Vím, že je chyba ve mně, ne v mém muži. Je trpělivý, nenaléhá, snaží se být pozorný a něžný, ale já ho prostě nechci. Nechci žádného muže. Nechci sex.

 

Co s tím? Já sama nevím. Je mi jasné, že takto naše manželství asi dlouho nevydrží, a vím, že muž nebude trpělivý navěky. Ale jak se mám donutit k tomu, aby se mi sex zase líbil? Jak mám přesvědčit své tělo a svou mysl?

 

Zkrátka je mi odporné vše, co souvisí s dotyky, s něhou a projevy lásky. Nenávidím sex v každé podobě a nejsem schopna to překonat.

 

Zajímalo by mě, zda je to normální? Zda tento stav také nějaká žena prožila a jak se s tím vypořádala. Přejde to samo, nebo mám raději navštívit lékaře?

Reklama