Foto: Shutterstock
Je tomu téměř pět let, kdy svému manželovi přišla na nevěru. Nešlo o žádný úlet nebo chvilkové povyražení. Podváděl ji s dívkou, do které se bezhlavě zamiloval. Jen se jí to bál říct, protože spolu měli dvě čtyřleté děti. A tak celé dva roky čekal na vhodnou příležitost. Kdyby neobjevila v jeho telefonu všeříkající zprávu, možná by to tutlal dodnes. Takhle ale musel s pravdou ven.
Dal přednost své milence
„Odstěhoval se k ní a soud nám dal kluky do střídavé péče. Kdo něco takového neprožil, nedovede si představit, jak moc jsem ho nenáviděla. Všechno zničil a ještě mi vzal děti – každý druhý týden jsem kluky neviděla. A co teprve ji jak jsem nesnášela! Co je to za hyenu, když je schopná vzít dětem tátu? Bylo to strašně silné a užíralo mě to. Čím víc si ji moji synové chválili, tím víc jsem ji nemohla vystát,“ přiznává Tereza, která se s ní odmítala dokonce i setkat a seznámit se. Dlouhé roky. Jenže z tak silné nenávisti se postupně začaly klubat fyzické zdravotní potíže.
Nenávist se promítala do jejího zdraví
„Neustále mě bolela hlava, trápil mě kašel a odcházel mi sluch. Už jsem byla zoufalá, lékaři na mně nemohli najít žádnou příčinu. Až jedna doktorka mi pověděla, že bych měla jít k psychoterapeutce. Nejdřív jsem se urazila, že ze mě dělá cvoka, ale pak mi to řece jen nedalo. Co když má v něčem pravdu?“ řekla si a na doporučení se k odbornici na duši objednala. Dnes to považuje za jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě.
Odpuštění nepřišlo hned
„Byla také přesvědčená, že za moje zdravotní problémy může psychika, a tak se mnou začala pracovat. Hodně jsme mluvily, kreslila jsem, chodila na kurzy. Stálo mě to nemálo peněz, času a píle, rozhodně to nepřišlo lusknutím prstů. Ale podařilo se. Po dlouhých měsících terapií jsem byla připravená podívat se pravdě do očí. Přiznat si, že se v manželově zradě až nezdravě rýpu. A také vstoupit do jámy lvové,“ usmívá se Tereza, která ten den jen nevysadila děti u domu svého exmanžela, ale dovedla je až k němu domů. Podala si ruku s ním i s jeho novou ženou a přijala pozvání na kávu.
„Nejdřív ve mně byla malá dušička, jestli to zvládnu. Ale naučila jsem se se sebou pracovat, takže se mi podařilo odolat a nevzít do zaječích. I Petra, exmanželova nová žena, byla nervózní. Ale daly jsme to obě,“ vzpomíná Tereza na první schůzku. Sice netrvala dlouho, ale byla dobrým znamením, že by vztahy na bodu mrazu mohly povolit. A taky že ano. Na kávu zůstávala pravidelně a dvojici, která jí před lety tolik ublížila, začala zvát i k sobě domů, když přivážela děti zpět. Bývalého manžela se naučila tolerovat a přestala k němu cítit nepřekonatelnou zášť, jeho ženu si dokonce velmi oblíbila.
V sokyni našla přítelkyni
„Sešly jsme se párkrát i bez Zdeňka a všechno si vyříkaly. Dozvěděla jsem se, že se jí nejdřív vůbec nezmínil, že je ženatý a má dvě děti. A když jejich schůzky přerostly ve skutečný vztah, přiznal se, i když jen částečně. Prohlásil prý, že spolu už v podstatě nežijeme, rozvod je na spadnutí. Takže to nebylo tak, že by schválně čapla ženáče a trhala ho od rodiny. Ve své podstatě podvedl i ji,“ přemýšlí Tereza, která tak ztratila i poslední zbytky záště vůči ní. A je za to neskutečně ráda. Nejen že se už neužírá nenávistí a obavami, s kým její děti tráví každý druhý týden, ale je celkově mnohem spokojenější. I kvůli dětem.
„Mají ohromnou radost, že nás mají čas od času všechny pohromadě – mámu, tátu i macechu, kterou mají také rády. Dokonce jsme všichni společně strávili i letošní svátky v pronajaté chatě. Je to tak osvobozující pocit, přestat nenávidět a litovat se,“ dodává Tereza.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Jak sama Tereza říká: Je to tak osvobozující pocit, přestat nenávidět a litovat se.“ Věřím, že cesta k tomuto stavu nebyla vůbec jednoduchá a každý terapeut cítí radost, když taková slova slyší. A když to není jen o slovech, ale i o činech, tak ještě více. Je možné, že bez psychoterapie by ta cesta trvala o něco déle. Proto bych ráda vyzdvihla i osvícenou praktickou doktorku, která Terezu navedla. Psychoterapie nám může pomoci ve všech aspektech našeho života, a pokud se necítíte dobře, je na místě tuto formu pomoci vyhledat (u certifikovaných odborníků). Odpuštění někomu, kdo nám ublížil, je opravdu vysoký level, kterému předchází mnoho stádií. Pokud je projdete s někým, kdo je k tomu vycvičen (psychoterapeutický výcvik u terapeutů) a cítíte se s ní/m bezpečně - může být tato cesta snesitelnější a sebeobjevná.
Pokud jste dosáhli stavu, který jste chtěli je v pořádku i terapeutický vztah ukončit. V dnešní době je možností opravdu hodně a věřím, že každý, kdo potřebuje, najde svého psychoterapeuta, který mu může pomoci k šťastnějšímu životu.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Vždy je to stejné, jak z červené knihovny. Manžel se v zaměstnání zamiluje do jiné, když se to manželka dozví, ztropí scénu a od té doby se doma nikdo necítí dobře, protože manželka dělá žárlivé scény denně. A tak to manžela omrzí, vezme kufry, odstěhuje se k milence. Následuje rozvod. Ex-manželka zuří. Kdyby to manželství bylo dobré, nikdo by z něj neodcházel. Vinu na rozvodu mají vždy oba manželé. Proč se děti cítí líp u táty? Asi proto, že stále nenadává a nevyčítá.
Škoda, že ji to nenapadlo dřív. Asi tak o deset let dřív. Možná by si manžel nenašel milenku a vůbec by se nemuseli rozvádět, jejich děti by toho všeho zůstaly ušetřeny. Takhle není moc co chválit, na terapii ji dohnaly její osobní zdravotní problémy, toho nebýt, ani by ji nehlo něco řešit. Ale na kdyby se nehraje a konec konců je pravda, že je lepší pozdě než ještě později nebo vůbec nikdy.