Foto: Profimedia

Václav Kopta: Na jevišti už jsem stál, protože už zkoušíme. Naštěstí jsem zjistil, že jsem z toho úplně nevypadl. Doufám, že lidé po pauze budou do divadel opět chodit, protože se nic neděje.  

Kristýna Frejová: Já už jsem několikrát hrála, ale s velkými obavami, jestli lidé přijdou, jestli nebudou mít strach. V momentě, kdy otevřeli zahrádky restaurací, to v Česku vypadalo, že se nic neděje, takže jsem doufala, že lidé budou stejně přistupovat i k divadlu. Naštěstí se to stalo a přála bych nám všem, aby se situace ohledně koronaviru nezopakovala znovu na podzim.

Josef Polášek: Musím se přiznat, že z koronaviru jsem měl strach, ale na druhou stranu musím říct, že jsem si karanténu strašně užil. Bylo to krásné volno. Mám divadlo rád, ale taky si od něj rád odpočinu.

Ladislav Hampl: Já se těším a doufám, že diváci přijdou.

Pavel Zedníček: Já se taky moc těším, ale bojím se, že jsem za čtyři měsíce všechno zapomněl.

Bára Hrzánová: Na jevišti jsem stála i během karantény, protože jsme jezdili s mýma cigánama a můžu říct, že od dubna už se nebáli ani v domově důchodců, ani v hospicích, ani v dětských domovech. Takže bez roušky, líbačka, obětí a velmi vřelé přijetí. Takže já doufám, že naši diváci budou mít k této situaci stejný přístup.

Dagmar Pecková: Začátkem března jsem si vyjela s kabelkou a malým kufříkem za rodinou do Německa a pak nám zavřeli hranice. Musím říct, že v Česku se vytvořila šílená hysterie, což v Německu vůbec tak dramatické nebylo. Začátkem května jsem se vrátila do Čech a teď zkouším. Měla jsem jedno benefiční vystoupení a těším se na představení a další věci. To je prostě náš život a musíme to dát.

Tereza Kostková: Už jsem hrála v divadle Viola, když ještě museli diváci sedět s rouškami a moc jsem je obdivovala. Teď se nám to uvolňuje ještě víc. Navíc pod Žižkovskou věží je exteriér, vzduch, volnost a doufám, že toho využijí třeba ti, kteří se ještě trošku bojí. Ale věřím, že strachu je méně a méně. Snad čas ukázal, že setkávat se, žít život beze strachu tváří v tvář proti druhému, obejmout se, existovat, poslouchat se, dívat se do očí, to je to, co uzdravuje, dělá život životem a k životu zase dál vede a koneckonců to i život plodí.

David Suchařípa: Doufám, že už nikdy neuslyším, že někdo chce zavírat hranice na dva roky, doufám, že nikdo nebude chtít zachránit tisíce mrtvých a že budou plná divadla a my budeme rozdávat štěstí a radost.

Jana Paulová a Iva Janžurová: My se těšíme, snad to ještě umíme.

Marie Křížová: Moc se těšíme. Milí diváci, přijďte, moc se nám stýskalo.

Jan Kříž: Divadlo lidi spojuje a teď ho budeme potřebovat, protože nás nemoc dost izolovala a potřebujeme najít cestu zpátky k sobě, takže doufáme, že to bude i prostřednictvím divadla.  

Reklama