Každá máma se musí po mateřské či rodičovské dovolené jednou vrátit do práce. V dnešní době to pořád ještě není jednoduché, matky s malými dětmi mají méně šancí získat práci. Výhodou je, když se mají kam vrátit.

Pětatřicetiletá Gábina tu výhodu má. Než šla na mateřskou dovolenou se starším synem, pracovala pět let v laboratoři, kam ji přijali po vysoké škole. Práce ji bavila, takže byla ráda, když jí drželi místo i další čtyři roky po narození mladšího syna.

práce

„To nebývá obvyklé, moc si toho cením. Ředitelka mi vyšla vstříc, když mi Toníka nevzali ve třech letech do školky, a počkala na mě ještě rok. Teď jsem se vrátila do pracovního procesu po sedmi letech doma...,“ říká Gábina.

A podle jejích slov je to docela honička. Tím spíš, že Gábina nemá manžela, protože ten se před půlrokem odstěhoval k jiné ženě. „Na všechno jsem sama. Ale nestěžuju si, vlastně jsem ráda, že je pryč, ulevilo se mi, ty jeho věčné zálety už jsem nechtěla snášet. O to víc jsem ale ráda, že mám práci, nevím, jak bych se jinak uživila. Manžel mi na děti přispívá, ale... znáte to, je to málo v porovnání s tím, co děti stojí. Jen pomůcky do školy, stravné, školkovné a základní oblečení vyjdou na pěkné peníze.“

To jsem se uvedla...

Každá máma si asi dovede představit, jak vypadá Gábinin běžný pracovní den. „Lítám od rána do večera. Ráno vstávám před šestou, připravím snídani a svačiny, v půl sedmé budím kluky a po sedmé hodině musíme vyrazit. Toníka dám do školky, Péťu odvezu do školy a spěchám na vlak, abych přijela včas do práce. Tam jsem šest a půl hodiny, naštěstí mám zkrácený úvazek, pak zase honem na vlak zpátky a oba vyzvednout - jednoho z družiny a druhého ze školky. Stíhám to tak tak, bývají tam chudáčci pořád skoro poslední, ale nedá se nic dělat. V pět hodin přijedeme domů (dva dny v týdnu má ještě Péťa kroužek, takže dorazíme až v šest), rychle uděláme úkoly, dám klukům večeři a v osm oba spí. Já pak mám ještě chvíli na to, abych poklidila, připravila věci na ráno a vyřídila nějaké resty. A po desáté padám únavou do postele....

Teprve teď opravdu oceňuju víkendy, dřív jsem si jich vůbec nevážila. S kluky si je užíváme, občas jedem na nějaký výlet nebo do kina, hlavně že jsem s nimi. A večer, když usnou, se věnuju překladům, abych si přivydělala nějaké peníze.

Teď jsem zrovna taky doma, neuplynul ani měsíc, co jsem nastoupila, a oba kluci onemocněli. Mají antibiotika, takže jsem si musela vzít v práci ošetřovačku, abych s nimi mohla být doma, protože nemám hlídání. Mamka ještě pracuje a peníze na to, abych někomu zaplatila, nemám. To jsem se tedy v práci uvedla... Doufám, že nebudou nemocní moc často.

A co je na tom všem nejhorší? Že jsem na všechno sama. Ta zodpovědnost, že musím vydělat peníze a o všechno se postarat, mě někdy zmáhá. Ale musím vydržet, už kvůli klukům. Brzy vyrostou a budou samostatnější, tak to bude lepší. A snad taky časem někoho potkám.“

Další články v našem magazínu: