Foto: Archiv MN

V režisérské profesi se tak poprvé představí právě Monika Nedvědová. Tu na myšlenku natočit dokument přivedla částečně i situace kolem šíření nemoci covid-19.

„Vždy, když jedeme do zóny s turisty, vezeme alespoň pár samoselům potraviny. Dvakrát ročně pak děláme čistě charitativní akci, při které přivezeme produkty všem. Na jaře byla zóna dva měsíce zcela uzavřená. Od té doby je prakticky bez návštěvníků. Za samosely tedy nikdo nejezdí. Nikoho nezajímají a my nemůžeme přijet tak často, jak bychom chtěli,“ říká Monika Nedvědová.

Cílem dokumentu Poslední samoselové tedy je nejen seznámit lidi s tím, kdo vlastně samoselové jsou, co prožili a jak žijí, ale hlavně vydělat prodejem vysílacích práv dost peněz na zajištění pravidelného zásobování pro samosele.


Foto: Archiv MN

Ve městě Černobyl žije samoselů přibližně čtyřicet, v odlehlých vesnicích je jich dalších 18. Těm nejmladším je kolem sedmdesáti let. Po nuceném vysídlení se do oblasti vrátili, ale jejich tamní život nebo spíš živoření by asi většina lidí snášet nechtěla. Možnost si nakoupit mají třeba jen jednou měsíčně, sanitka přijede až druhý den po zavolání a autobusová doprava do nejbližších měst nejezdí téměř vůbec. Nemají také koupelny, ale jen vodu ze studny a kadibudky. Přesto v Černobylu zůstávají a přežívají povětšinou z toho, co si nasbírají nebo vypěstují. Nabízí se tak otázka, proč se tito lidé po havárii do Černobylu vrátili.

„Je to generace lidí, která žije a žila úplně odlišně než my. Přestavte si hodnoty a tradice naší země před více než 100 lety, v tom oni žijí. V domech, do kterých se vrátili, žili jejich rodiče, prarodiče, rodiče prarodičů a tak dále. Jejich rodiče nebo oni sami přežili hladomor, přežili válku, kdy se před německými vojáky zakopávali v lesích. V těch domech zemřelo nespočet lidí jejich krve a všichni jsou pochováni na blízkých hřbitovech. Důvodem tedy je silné pouto k minulosti, ke kořenům a k přírodě, která jim dala život, a tak má právo jim ho zase vzít,“ vysvětluje Monika Nedvědová.

I přes chudobu, ve které samoselové žijí, o nich režisérka dokumentu tvrdí, že jsou velmi pohostinní a člověku by dali i poslední krajíček chleba, který jim zbývá. Na druhou stranu jsou i dost nedůvěřiví a s neznámými lidmi si nebudou chtít povídat o tom, co všechno zažili a jak nyní žijí. Řada z nich nicméně po havárii působila jako likvidátoři, a tak mají zdravotní problémy. „Lékařsky se to nedá podložit, protože zdravotní péče tam v podstatě neexistuje a kde není lékař, není zdravotní problém,“ tvrdí Nedvědová.

A právě na tyto skutečnosti se snaží poukázat v novém dokumentu. Ten se zatím natáčel tři dny ke konci roku 2020. Původně bylo v plánu pět natáčecích dnů, ale jedna ze samoselek zemřela. Štáb následně pomáhal s pohřbem. 

„Byl to nejhorší a nejtěžší moment natáčení. Bylo to vůbec poprvé, co jsem viděla mrtvého člověka, jen tak v otevřené rakvi. Poprvé jsem se účastnila pravoslavného pohřbu. Bylo to o to těžší, že zemřela sestra jedné z těch, co je mi tam nejbližší. Takže pláč, nářky a já tam byla jako opora. Plakal celý štáb,“ říká režisérka. 


Foto: Archiv MN

Ta nyní prostřednictvím kampaně na Hithit shání peníze na to, aby mohlo natáčení pokračovat a dokument se mohl dokončit. Pokud se to podaří, není zatím jasné, kde bude k vidění. Režisérka prozradila, že jedná s HBO, ale i některými českými televizemi. Právě v koprodukci americké HBO a britské televize Sky vznikla v roce 2019 populární hraná série Černobyl. 

„Je to chytlavě zpracovaná minisérie. Samozřejmě v jistých momentech dobarvená. Ale účel děsu a hrůzy, který bezesporu lidé zažívali vystihuje poměrně geniálně. Navíc poslední díl, kde představitel Legasova vysvětluje, k čemu vlastně došlo, je velmi srozumitelný pro širokou veřejnost. Rozhodně je to jedno z nejlepších děl ohledně černobylské nehody. I když mně samozřejmě všechny ty chyby strašně vadí,“ říká o něm Nedvědová, která by některé skutečnosti o životě tehdejších obyvatel ráda uvedla na pravou míru prostřednictvím svého dokumentu. 

Pokud vás projekt zaujal, můžete ho podpořit zde

Reklama