Působíte jako ředitelka pražského Divadla Na Maninách, které vstupuje do druhé sezóny. Jak těžké nebo naopak lehké je v Česku založit divadlo?
Popravdě o tom nepřemýšlím, jednou jsem se rozhodla něco udělat, a tak se snažím, jak nejlépe umím. A i když dělám spoustu chyb, ze kterých se učím, věřím, že má moje práce smysl.

Konkurence je asi v Praze velká. 
V dnešní době chodí do divadel spousta lidí, a to je dobře. Je to určitě lepší, než aby seděli doma a koukali na televizi. Nabídka je široká, a proto i konkurence. Divák si může každý večer vybrat činohru, muzikál a další. Jen v Praze jsou desítky divadel. Nalákat diváky do divadla je asi ještě těžší než nalákat herce, ale snažíme se to dělat dobře.. 

Proč jste se rozhodla zrovna pro divadlo?
Asi před dvěma lety jsme s manželem produkovali hru Zatmění o Alzheimerově nemoci v Divadle Brodwayi. Jenže to je muzikálové, a ne činoherní divadlo, takže jsme se rozhodli najít si vlastní prostory. V našem životě to byla velká změna, protože jsme se předtím soustředili na domovy pro seniory, které jsme založili. Je to strašně fyzicky a psychicky náročná práce a po třinácti letech jsem potřebovala odejít a vyčistit si hlavu. Divadlo je příjemné, zábavné a nejde tam o život.

Jak byste zhodnotila první sezónu?
Zhodnotit to musí spíš diváci, ale vždycky se dá zlepšit hodně věcí. Ale je to ohromná zkušenost, s manželem jsme v tomhle laici a padli jsme do toho tak nějak rovnýma nohama. Byla jsem skoro u každého představení. V závěru stojím u dveří a čekám na zpětnou vazbu. Spokojení diváci jsou mým hnacím motorem. Za rok vzniklo v naší produkci sedm představení a další jsme si odkoupili. Co se týče návštěvnosti, pozoruju vzestupnou tendenci. A plné divadlo, to je odměna, když jsem to zažila poprvé, tak mi tekly slzy.

S čím vstupujete do dalšího roku?
Máme spoustu novinek. Například Zakázaný rádio – Live, což je takový lehký stand-up, ale na trochu jiné bázi, než jsou diváci zvyklí. S Ivou Pazderkovou a Adélou Elbel začínáme improvizační show Všechno nejlepší, kde se mohou diváci těchto dvou aktérek ptát na všechno. Chystáme taky letní scénu v Mělníku a v Mikulově.

Říkala jste, že sehnat diváky je často horší než herce. Chce se ale hercům do divadel, když si často stěžují na honoráře?
Herci z mého pohledu divadlo milují, proto tuto práci dělají. A že si někdy stěžují na výši honorářů? Popravdě to moc nezažívám, a tak teď nevím, jestli to je dobře nebo špatně. Pořád je těžší divadlo zaplnit, dnešní divák je náročný a má mnoho možností, a tak musíte mít co nabídnout.

Mnoho let pracujete se svým manželem. Nelezete si už na nervy?
Jsme spolu osmnáct let a celou dobu spolu i pracujeme. Musím říct, že jsme se snad ani jednou nepohádali. Naše názory jsou sice někdy velmi rozdílné, ale vždycky se snažíme najít společnou cestu. Nemůžu si stěžovat a už bych bez manžela pracovat nechtěla. A vždycky se těším, když spolu můžeme strávit volný víkend bez práce. 

Máte za sebou organizaci Českého plesu, jak se zrodila myšlenka přispět do plesové sezóny touto akcí?
V návaznosti na naše domovy seniorů jsme dělali tři koncerty v Lucerně, ze kterých šel výtěžek na charitu. V tom jsme chtěli pokračovat a napadlo nás udělat vlastní ples, ale trošku jinak, noblesněji. Šlo nám o to, abychom se nejen celý večer bavili, ale abychom taky pomohli potřebným. A letos už byl třetí ročník Českého plesu. Naším cílem je každý rok lidem poskytnout jedinečný zážitek, nádherný a luxusní večer, jehož vrcholem je dražba pro dobrou věc. Letos to byly dva nádherné šperky a také šaty podle vlastního výběru od návrháře Osmanyho Laffity. A celkem se nám podařilo vydražit 870 tisíc korun.

Cena vstupenek byla 14 tisíc. Byl o ně i přes cenu zájem?
Byl a jsem za to vděčná. Cena není nejnižší, ale pokud uspořádáte akci v Obecním domě, celý večer se podávají vybrané pokrmy francouzské restaurace a k tanci hraje velký orchestr s předními zpěváky, tak tomu odpovídá i cena. Jen pro zajímavost, letos jsme dovezli 22 tisíc květů z Ekvádoru, takže i výzdoba byla krásná, ale nákladná.  

Jaké šaty jste vynesla?
Jsem celkem konzervativní člověk, takže jsem opět vynesla róbu od svého přítele návrháře Osmanyho Laffity.

A jak to máte s tancem?
S manželem jsme oba tak vytížení, že moc plesů kromě toho našeho během sezóny nestihneme, ale tančíme rádi. Nicméně na našem plese jsme si zatančili, manžel ještě provedl dceru, a tak jsme si večer i trochu užili a nebylo to jen pracovní. 

Jak dlouho se tak velkolepá akce chystá a kolik lidí se na ní podílí?
Něco se zařizuje už v průběhu roku, ale přípravy finišují v prosinci a v lednu. To jsme maximálně vytížení. Musím říct, že večer v podstatě připravujeme v cca 5 lidech. Jsem ráda, že mám skvělé kolegyně a vše zvládáme.

Máte vůbec nějaké volné víkendy?
Nedávno jsme jeden měli, ale není to úplně běžné, pořád se něco děje.

Co o volnu rádi děláte?
Máme šestnáctiletou dceru, a když máme volno, tak ho trávíme spolu, třeba na procházce nebo na chalupě v Jizerských horách, kde to máme moc rádi i s pejskem.

Pracujete i jako produkční. Co tato práce obnáší?
Pracujete na určitém projektu a ten musíte sestavit od A až po Z. Je třeba dát dohromady konkrétní termíny a lidi. Je to o telefonování, o e-mailech, aby vše časově navazovalo a akce dopadla dobře, jak pro zúčastněné, tak pro diváky. Je to mravenčí práce, ale moc příjemná.

Jak často se stane, že něco naplánujete a ono to nevyjde?
Je to život, živý organismus, takže se může stát a změnit cokoli a taky se tak stane. Vždycky je třeba najít nějaké řešení a variantu. Kdyby bylo vše jednoduché, tak by to byla nuda.

Na jaký projekt jste momentálně nejpyšnější?
Asi na Belcanto, což je krásný projekt vážné hudby. Sešla se na něm parta lidí, skvělí interpreti, dirigent a taky velký symfonický orchestr. Zaznívají árie od oper po muzikál. Je to neskutečná krása. Máme za sebou představení v Brně, v Pardubicích a před námi je 21. února Liberec, pak 2. října koncert ve Zlíně. Hudbu doprovází i projekce a opravdu to člověka chytne za srdce, i toho, který vážnou hudbu často neposlouchá. Jde o známé skladby. V halách bylo zatím plno a diváci na konci tleskali ve stoje. Stihli jsme vydat i CD Belcanto 1, což naznačuje, že asi nezůstane jen u jednoho.

O Kateřině Duškové (42)
Kateřina Dušková se v uměleckém prostředí pohybuje už řadu let. Spolu s manželem letos organizovali už třetí ročník Českého plesu. Zároveň pracuje jako ředitelka Divadla Na Maninách a jako produkční se podílí na dalších projektech. Působí v produkční, koprodukční a pořadatelské agentuře KVArt Production.

Foto: archiv Kateřiny Duškové

Čtěte také:

Reklama