Pletení je skvělá relaxace. Počítáte očka, nahazujete, splétáte a zapomínáte na starosti všedního dne. Tím, že se soustředíte na dvě jehlice a kus vlny, tak vypudíte z hlavy všechny pochybnosti, nejistoty. Hladce, obrace, pak anglicky hladce a už jedete. Nemůžete si přehrávat žádné stupidní dialogy z práce, nepřipomínáte si nic, co vás ten den naštvalo. Hlídáte klubka, aby se nezapletla, a počítáte.
Pamatuji si, že když jsem byla na mateřské dovolené, tak jsem pletla jak na běžícím pásu. Těšila jsem se, až dcera usne a já si k tomu sednu. Štrykovala jsem po chvilkách, ale měla jsem radost, že to rychle přibývalo. Prostě byly vidět výsledky. A o to šlo.
Dnes už nepletu. Není čas, možná chybí trpělivost. Vlna v obchodech je stereotypně nudná. A hlavně různé zajímavé obchůdky a butiky nabízejí celkem pěkné svetry za cenu, která se rovná nákupu vlny. Prostě se to nevyplatí, když si představím, kolik večerů bych se nad tím lámala, říkala jsem si až donedávna.

S nápadem, že bych se k pletení znovu vrátila, jsem začala koketovat až teď, kdy se ke slovu znovu dostávají pletené svetry, které vypadají, jako kdyby z oka vypadly těm, co štrykovaly naše maminky a babičky. Hrubé vzory, melíry, větší oka, silné jehlice. Žádné složité vzorečky, žádné komplikované splétání, žádné takové ty dírkované vzory... Ne.
Teď naštěstí letí proužkované šály, čepice, rukavice. Vystačím si s hladce, obrace. Tak proč to nezkusit?
Trochu mne akorát doma deprimují takové ty černé či bílé přední díly, červené rukávy a sem tam nějaký proužkovaný zadní díl, tedy kousky dámských, pánských a dětských svetrů, které jsem začala plést, když mě přepadl záchvat euforie, ale nějak je nestihla dokončit. A tak mám doma minigalerii dopletených i rozpletených kusů, které se nedají spárovat ani zkombinovat. Leda tak vypárat a "přetavit" je v právě nějakou tu šálu-in nebo pulovr-in. Prostě být žena-in.

Nevím, ale mám pocit, že ruční práce, které zabavily generaci našich matek a babiček, jsou už na ústupu. Možná se pletu (ve smyslu, že melu blbosti), možná si na to zrovna vy dokážete udělat čas a sednout k pletení či háčkování, ale mě prostě děsí, že zase nahazuji oka první řady, pletu tenoučkou přízí na jehlicích dvojkách a už předem tuším, že se v mém životě semele stoprocentně spousta věcí, které mě donutí jehlice odložit. A už se k nim nevrátit. Jako tolikrát.

Ale je to možná škoda. Napadá mne totiž, že by to byl dobrý dárek k Vánocům, taková pěkná, dlouhá šála s třásněmi. Dárek rychlý, praktický a přitom originální.
Takže kdybych náhodou teď pro vás žádný článeček nenapsala, tak je to proto, že dřepím s jehlicemi v ruce někde v obyváku a místo psaní nahazuji, splétám, ubírám a vůbec, jedu akorát hladce a obrace. Aspoň něco v životě snad půjde aspoň na chvíli stoprocentně hladce...:)))