Přeji příjemný podzimní den všem ženám-in.

 

Na dnešní téma STRACH bych si dovolila zaslat svůj příspěvek.

 

Před lety, když bylo našim dcerám 6 a 8 let, jsme strávili dva týdny u moře v Rumunsku. Hned odpoledne po příjezdu jsme se vydali na nedalekou pláž. Byla veliká a na ní hlava na hlavě. Našli jsme si kousek prázdného místa a zůstali tu několik hodin.

 

Když byl čas na večeři, převlékly se dcery do suchého a plavky šly ještě opláchnout do moře. Po chvilce se vrátila jen starší dcera s tím, že ta mladší si hraje na břehu a hned přijde.

 

Neobjevila se ani po půl hodině a já začala být neklidná. Bála jsem se, že zabloudila, nebo se dokonce utopila. Vydala jsem se jí hledat, ale nikde nebyla. Nenašla jsem ani její plavky a vrátila jsem se k manželovi na deku. Domluvili jsme se, že každý se vydáme na jednu stranu a prohledáme pláž.

 

Procházela jsem mezi lidmi a po tváři mi tekly slzy. Představovala jsem si svou malou, jak bloudí mezi "naháči" a také určitě pláče. Asi po půl hodině jsem najednou zahlédla ve výšce hlavy dítěte červené plavky, přesně takové, jako měla moje holčička. Nedočkavě jsem se rozběhla a opravdu to byla ona.

 

Popadla jsem ji do náručí a rozplakaly jsme se obě. Ještě, že měla tak skvělý nápad, aby si dala plavky na hlavu, jinak bychom  se snad nenašly. Od té doby byl naším orientačním bodem stožár, na němž vlála plavčíkova vlajka. Když se někdo od ostatních vzdálil, vždy se vracel k "našemu majáku".

 

Januše.

 


Milá Januše, tento pocit známe důvěrně asi všichni.

 

A strach o naše potomky jistě sahá někam do nejhlubších hlubin našich duší.

Děkujeme vám za příspěvek k dnešnímu tématu, kterým je STRACH.

 

redakce@zena-in.cz