Přeji příjemný podzimní den všem ženám-in.
Na dnešní téma STRACH bych si dovolila zaslat svůj příspěvek.
Před lety, když bylo našim dcerám
Když byl čas na večeři, převlékly se dcery do suchého a plavky šly ještě opláchnout do moře. Po chvilce se vrátila jen starší dcera s tím, že ta mladší si hraje na břehu a hned přijde.
Neobjevila se ani po půl hodině a já začala být neklidná. Bála jsem se, že zabloudila, nebo se dokonce utopila. Vydala jsem se jí hledat, ale nikde nebyla. Nenašla jsem ani její plavky a vrátila jsem se k manželovi na deku. Domluvili jsme se, že každý se vydáme na jednu stranu a prohledáme pláž.
Procházela jsem mezi lidmi a po tváři mi tekly slzy. Představovala jsem si svou malou, jak bloudí mezi "naháči" a také určitě pláče. Asi po půl hodině jsem najednou zahlédla ve výšce hlavy dítěte červené plavky, přesně takové, jako měla moje holčička. Nedočkavě jsem se rozběhla a opravdu to byla ona.
Popadla jsem ji do náručí a rozplakaly jsme se obě. Ještě, že měla tak skvělý nápad, aby si dala plavky na hlavu, jinak bychom se snad nenašly. Od té doby byl naším orientačním bodem stožár, na němž vlála plavčíkova vlajka. Když se někdo od ostatních vzdálil, vždy se vracel k "našemu majáku".
Januše.
Milá Januše, tento pocit známe důvěrně asi všichni.
A strach o naše potomky jistě sahá někam do nejhlubších hlubin našich duší.
Děkujeme vám za příspěvek k dnešnímu tématu, kterým je STRACH.
Nový komentář
Komentáře
hlídat, hlídat, hlídat
mám tři děti a nikdy se mi neztratily z dohledu 
Je to už asi 3 roky zpět, co se mi z mých jinak ostřížích zraků ztratil u moře syn. Jen jsem se otočila a v té mase těl jsem ho pak už neviděla. V tu chvíli by se mne a manžela nikdo krve nedořezal. I při tom šíleném vedru jsem měla strachy zimnici po těle a obávala jsem se toho nejhoršího ... že se nám utopil. Naštěstí byl na vedlejší pláži se strejdou, kde hledali mušle.
... no, pár věcí jsme si tehdy museli všichni ujasnit ... že se bude hlásit každý pohyb ...
A něco podobného se stalo i večer v blízkém městečku. Synek se někde zakoukal do výlohy a pak nasadil tempo - v tom velkém shluku lidí a šeru nás přešel a čekal u velké křižovatky, zatímco my jsme šíleli a prolézali všechny obchůdky. Ten pocit bezmocnosti, kdy se v cizí zemi - i jen na chvíli - ztratí vlastní dítě, je to nejhorší, co jsem zažila.
Ufff,hlavně že to dobře dopadlo !!!
Kdysi dávno jsem na Rujaně hledal svého tehdy čtrnácti letého synka který odplul na madraci kamsi do neznáma v půl desáté dopol. Objevil jsem ho v šest hod. odpol ve společnosti několika dívek, kde jinde než na nuda pláži.
když pominu, že bych nenechala 6 leté dítě si hrát samo u vody, tak hlavně že
byla tak duchapřítomná a dobře to dopadlo 
chytrá holčina
