Svět je plný paradoxů. A tak se stalo, že se zakladatel kanceláře Česká pohoda a propagátor dovolené na českém a moravském venkově Jan Mazánek rozhodl, že zkusí štěstí též na poli spisovatelském, nenapsal svou první knihu o dovolené v ČR, ale o cestě za vínem, pohodou a sny k sousedům do Rakouska. Kniha se jmenuje Cesta za vinným snem a úryvky v ní budou vycházet následujících 10 týdnů každý pátek v rubrice Cestování magazínu Žena-in.
V těchto úryvcích najdete vždy nápovědu pro otázku v Soutěži o dovolenou za 10.000 korun!
- Vyhrajte dovolenou v České republice podle vašich představ! Romantika, rodinná pohoda, koupání, nebo výlety! Soutežte zde: Dovolená za 10.000 korun!
Ale nyní už promluví autor knížky Cesta za vinným snem...
Plavba údolím Wachau do Melku a se skleničkou zpět
Krásy i piha jarního Wachau
Plavba údolím Wachau začíná v přístavu Krems - Stein a končí v Melku. Zpáteční loděnka stojí 24 € a cesta do Melku - proti proudu trvá rovné 3 hodiny. Zpáteční cesta pak pouhou 1 hodinu a 40 minut. Takovou sílu zde mají proudy, které korytem Dunaje odvádí alpské vody do Černého moře. Brzy po vyplutí vplouváme do nádherného, poměrně sevřeného údolí, které krášlí lesy louky a především vinice. Nicméně velmi záhy mi začíná docházet jedna chybička, která se vloudila. Máj je nepochybně nejkrásnějším měsícem v roce. Mám jej nejraději. Jistě je to nejvhodnější měsíc k návštěvě botanické zahrady či rozkvetlých alpských luk - ale ne vinařského kraje. Listy vinné révy nejsou začátkem května ještě rozvinuty v celé své kráse a ploše, a hrozny vína nejsou zatím patrné vůbec. A tak vinice působí poněkud nevýrazným dojmem a jejich hnědo-šedivá barva působí tak nějak nudně, chudě a nepatřičně ve srovnání s nádherně sytou jarní zelení okolních luk a lesů. Zkrátka tohle kouzelné údolí by si zasloužilo zlatě-pestrobarevnou kulisu babího léta.
Tak si to, prosím, zkuste aspoň představit - tu mozaiku žlutých bříz, hnědých dubů, červených buků a stále zelených smrků a mezi nimi jiskřící vinice s dozrávajícími hrozny, to vše zalité zlatou září zářijového slunce (aha, proto my Češi nemáme September, ale září - fantazie a smysl pro romantiku nám, zdá se, nechybí). Anebo ne! Nic si nepředstavujte! Já se sem po prázdninách vrátím a příští vydání už bude v plné pestrozlaté parádě.
Asijská fotománie
Na prvním mezipřistání v obci Dürnstein zaplavuje dosud poklidnou palubu obrovská skupina Japonců. Nebo Korejců? Nevím. Je jich hodně, ale ještě o něco víc se zdá být foťáků. Cvakání spouští a exotické štěbetání jejich majitelů zcela přehlušuje šplouchání vody i hukot lodních motorů. Ti človíčci přitom ale tak dětsky nadšeně září, že se na ně člověk ani nemůže zlobit. Nechávám se strhnout jejich fotografickou vášní a také cvakám jeden záběr za druhým. Tak si tu plavbu také užijte, dalších slov netřeba ...
Dech historie v Melku
Melk. Cíl plavby. Starobylé městečko s dominantním a věhlasným klášterem, tyčícím se na skále nad městem. Kochám se historickou atmosférou města pod klášterem a pak se škrábu i nahoru k jeho branám a na nádvoří. Dovnitř ale nejdu. Člověk nemá ztrácet ze zřetele cíl cesty a rozptylovat se různými odbočkami, pokud nejsou nutné - a tohle je cesta za snem o vinařském cestování, ne za pamětihodnostmi. Ale na víno nakonec stejně nedošlo. Vinotéka nemá zahrádku a v krásně slunném májovém dni se mi nechce vysedávat v jejich vnitřních, navíc dost temných prostorách, a tak nakonec dostává přednost cukrárna se zahrádkou, presso a žloutkový řez. Víno je stejně v plánu na zpáteční cestě na palubě lodi.
Nová společnice - třešnička na romantickém dortu
Ma zpáteční plavbě, ve Spitzu si objednávám čtvrtinku Veltlínu zeleného. Naservírovaná sklenka zahání mou samotu - nikoliv tesknou, samota mi nevadí ani mě neděsí, často ji i vyhledávám. Ale je to samota. Třeba fotky, na kterých se občas neobjeví milá tvář a ladné křivky postavy společnice na cestách, jsou o něco chudší. Podívám se před sebe na stoleček a dochází mi, že už nejsem sám. Moje nová společnice má křivky skutečně ladné, v jejím zlatavě zářícím úsměvu čtu výzvu: „Vem si mě!“ Však se podívejte, jak jí to sluší!
A tak si s ní po zbytek cesty povídám, fotím ji a občas ji políbím.
V přístavu v Kremsu se však zděsím. Vždyť já jsem se zachoval úplně stejně jako ta nechvalně proslulá pavoučice, která po chvíli plné lásky svého milence bez rozpaků sežere!
Ale ne, vždyť je pořád tady, jen jsem ji trochu vysál. A dodat jí živou vodu (no, tedy, vodu...) není v tomto kraji vůbec žádný problém. A tak jí přeji krásný příští život a šťastnou cestu, už s jiným společníkem, a s vděčností se s ní loučím. A těším se na nová dobrodružství, nová setkání, nové objevy. A na nové společnice!
Jan Mazánek (z knihy Cesta za vinným snem)
Nový komentář
Komentáře
Wachau
V tomhle kraji jsem byla, když mi bylo devět. Určitě se tam ještě vrátím.