Umíte plavat? A kdo vás to naučil? Vy sama? Kamarádky? Nebo rodiče? Já se to naučila sama, na tehdejším pionýrském táboře, pozdě, ale přece. To moje kamarádka Hanka uměla plavat mnohem dřív, ovšem jakou prošla metodou výuky, to jí fakt nezávidím.
K základním dětským sportovním činnostem patří bezesporu plavání. Kdo neumí plavat, ten si pak v dospělosti připadá tak trochu méněcenný. Znám to podle své maminky, která se plavat nikdy nenaučila a u moře se šplouchá jen tak na kraji. Je jí to líto, jenže, jak říká, na stará kolena už se učit plavat nebude.
A tak je lepší naučit se to už v dětství. Metody výuky jsou různé, nejčastější jsou to ty rodičovské, kdy drsný táta hodí dítě do vody… a plav, nebo se utopíš. Moje kamarádka Hanka takového tátu měla a dodnes má z jeho rodičovské výuky plavání noční můry.
Plav, nebo se utopíš
Táta Hanky byl vždycky výborným plavcem, nějaký čas se věnoval i potápění. Syn se jim nenarodil, Hanka je jedináček, a tak chtěl mít výborného plavce ze své dcery.
Plavat ji naučil, ale kolik u toho spolykala andělíčků a kolik probrečela hodin, to se jen tak nevidí. Vyprávěla mi, že vždycky, když táta řekl: „Jeme k vodě!“ měla úplně sevřený žaludek, a to i později, když už plavat uměla. Znám to, můj táta si také nebral servítky, ale aby mě nechal topit, že jedině tak se to naučím, to by snad neuskutečnil. Hanka se topila mockrát a její táta prý stál na břehu a díval se, jak si poradí. Několikrát pro ni dokonce skákali i cizí lidi a nadávali mu, že nemá rozum, že se mu to dítě utopí. Když mu to pak Hanka v dospělosti mockrát vyčetla, řekl jí, že měl odhad, jak dlouho ji tam může nechat, že by ji utopit nenechal.
Také mi vyprávěla, jak ji učil skákat šipky, bála se, že si rozbije hlavu, nešlo jí to, ale on na ni prý křičel, že bude skákat tak dlouho, dokud se to nenaučí. Byla vždycky už zmrzlá a prokřehlá, ale musela skákat dál. Za týden se to naučila a skákala líp než kluci z okolí. „No vidíš,“ dmul se pyšně její táta, a v první třídě ji šel přihlásit bez jejího vědomí do plaveckého kroužku. Ani jednou tam nešla a začala chodit na gymnastiku. Tehdy jí prý táta namlátil, ale maminka se jí nakonec zastala, protože gymnastika se jí líbila pro dceru víc.
„Měl na mě přehnané požadavky, myslel si, že budu závodní plavkyně, nebo já nevím, ale mě to nebavilo, bála jsem se,“ vzpomíná Hanka. Z vody má dodnes strach, i když plavat umí. Na zahradě mají velký bazén pro děti, její manžel je učí plavat klidně a trpělivě. Jsou ještě malé. Když jsem u nich jednou seděla na zahradě, houpaly jsme se na houpačce a Hanka mi povídá: „Já svým dětem toho jejich tatínka tak závidím!“
Jakým stylem jste se naučily plavat vy?
Nový komentář
Komentáře
Naučila jsem se plavat za dost dramatických okolností.
Začaly letní prázdniny a sluníčko pěkně hřálo. S kamarádkou Zdenou jsme se vypravily k zakázané řece Odře.Nejprve jsem si jen namočila nohy,ale ani nevím jak,najednou mi voda sahala až do pasu.Udělala jsem ještě jeden krok a zmizela pod hladinou.Plácala jsem sebou jako kapr.V poslední chvíli se mi podařilo nohou zavadit o kámen a od něho se odrazit do menší hloubky.Kamarádka Zdena stála na břehu a od strachu nemohla ani promluvit.
Slíbily jsme si,že si příhodu necháme pro sebe.Začaly jsme navštěvovat kurz plavání na krytém bazéně pod vedením plavčíka.I když jsme obě dobré plavkyně,z vody máme patřičný respekt i po létech.
Jako petiletou mne muj strejda parkrat hodil do vody, takze jsem proste vzdycky nejak vyplavala
. A naucila se plavat. Jenze ac plavu rada, porad u mne zustava takovy podivny lechtavy pocit strachu v zaludku 
. Proste i kdyz mam vodu rada, tak se ji i trochu bojim diky tomu nestastnemu zacatku 
.
základy plavání jsem se naučila už jako šestiletá s kamarádkou během prázdnin v Hamru na Jezeře, pak, jako většina děcek jsem někdy na základce chodila se školou na plavání. Dceranám od malička skákala do vody , takže jsme lítali kolem bazénu a snažili se jí tahat z vody včas, syna jsem přihlásila na plavání se školkou a tam bohužel narazil na takového plavčíka, co nutil prcky skákat do velkého bazénu, kde byla jako jediná záchrana tyč, kterou držel nad hladinou. Když začal doma fňukat, že do bazenu nechce, šla jsem se tam podívat, sprdla učitelky, které tomu vklidu přihlížely a šla říct panu plavčíkovi, že si výslovně nepřeju, aby syna nutil skákat do vody, že se naučí plavat i bez toho. Na další hodinu už plavat nešel, protože se pplavčík tvářil jaká že ho kráva poučuje. Syna jsem naučila plavat sama, ale ke skákání měl dlouho odpor. Dcera je kačena, která od mala vodu vyhledávala a předpokládám, že by ji takový výcvik nepoznamenal, ale každé děcko je holt jiné.
Takto nás učil plavat náš otec. Bratři jsou úplní neplavci, já se to trochu naučila až na vysoké, kde neplavci měli plavání povinné, dokud neuplavali 100 m. Nikdy jsem ale nenašla potěšení z plavání. Bohužel to ale znamená, že jsem s touto nechutí nemohla naučit děti, aby měly rády vodní dovádění. Vlastně ani nevím, jestli umějí plavat. Jako malí chodili do plavání se svým otcem, bylo to pro ně takové trauma, že vždycky těžce ochořeli, jakmile se naučili simulovat. A já jim na to vždycky skočila.
Tak přesně takovýto plavecký "výcvik" jsem absolvovala ve svých sedmi letech, ne u otce, ale u profesionálů! Kolikrát jsem se já topila v 2,5 metrech vody za hlasitého chechtání sadistické plavčice- dodneška si pamatuju její srstnaté nohy a černý knírek.... Jo, a dodnes plavu pouze za asistence nafukovacího lehátka.
Mě máma učila plavat tak, že mě vždycky vzala do vody na záda abych se naučila udržet na vodě a když sem se nebála, tak se potopila a plavala se zadrženám dechcem pár centimetrů podemnou baych se mohla opřít.
tak nějak sama
Tohle je nejlepší způsob, jak dítěti znechutit plavání a vodu.