I další den našeho poznávacího zájezdu na Mallorce, kterou pořádala CK Fischer, byl nabitý od rána do večera, či spíše do noci.

Dopoledne jsme navštívili tržiště ve vesničce Santa Maria. Kromě oblečení, ložního prádla a třeba nádobí můžete na takovém trhu zakoupit i suvenýry, které vám budou připomínat pobyt na Mallorce. Keramiku, kožené zboží, skleněné výrobky, ale třeba i tradiční figurky Siurells. To jsou hliněné figurky s píšťalkou. Kdysi je používali milenci, když si chtěli dát najevo vzájemnou náklonnost. Pokud protějšek figurku přijal, znamenalo to, že je láska opětována, pokud ji hodil na zem, bylo jasné, že zde dárci pšenka nepokvete.

Nejklasičtější suvenýr z Mallorcy jsou ale umělé perly “majorica”. Lépe řečeno – pravé umělé mallorské perly. Vyrábějí se v manufaktuře v Manacoru tak, že se skleněné kuličky potáhnou esencí z pravé perleti, pak se ponoří do lázně a celý proces se opakuje třeba 20x za sebou. Pak se každá perla ručně vyleští, zváží a navlékne na hedvábnou nit. Při koupi si ale dejte dobrý pozor na podvodníky a rozhodně nenakupujte perly na trhu.

Také vřele doporučuji ochutnat zdejší mandle. Jsou skutečně skvělé, mají výtečnou chuť a sklízejí se ručně. Rovněž tak mallorské olivy. Ty sice nesplňují normu Evropské unie, jelikož jsou trochu tučnější, ale snad o to více si na nich pochutnáte. Pokud na Mallorce zajdete do kterékoli restaurace, bude pro vás na stole přichystána miska plná těchto výtečných oliv.

Z trhu jsme jeli navštívit krápníkovou jeskyni Hams. Hned u vstupu nás překvapilo teplo, které v jeskyni je. Nepotřebovali jsme ani svetr, ani mikinu. Kolem dokola byly nádherné krápníkové útvary, z nichž mnohé připomínaly různá zvířata či postavy. Jako nepříliš povedený komerční tah nám ale připadalo malé koncertní vystoupení přímo v malém jezírku v útrobách jeskyně.
Náhle zhaslo světlo a do úplné tmy vjížděla loďka, osvětlená malými žárovičkami, ve které seděli tři hudebníci a usilovně fidlali O Sole Mio. I člověk, který nebyl zrovna obdařen bystrým hudebním sluchem, musel při poslechu nevýslovně trpět. Snaha o romantiku a nevšední zážitek se tedy alespoň u nás nesetkala s pochopením a my jsme si v tu chvíli připadali jako banda nezvedených puberťáků, protože jsme usilovně dusili smích do dlaní. Na konci celé produkce jsme ale potleskem vyprovodili lodičku zpět do temnot. Za statečnost, říkali jsme si, usilovně tleskajíce.

V podvečer jsme dorazili na sedmnáct kilometrů dlouhou pláž, kde jsem si konečně splnila svůj poněkud kýčovitý sen. Bosky jsem se vydala na dlouhou procházku, vychutnávajíc si chladivé vlnky na svých chodidlech. Bylo to opravdu příjemné, a když jsme pak zasedli k pikniku, který pro nás byl přímo na pláži připraven, byli jsme nadmíru spokojeni. Naše bohulibé rozpoložení kazila pouze hejna komárů, kteří vycítili čerstvou krev a rozhodli se povečeřet zároveň s námi. Bojovali jsme s nimi asi hodinu, a pak najednou zmizeli. Asi už nás měli dost. (Druhý den jsme si všichni ukazovali štípance a bodance, které doslova posely naše těla.)

Komáři nekomáři, seděla jsem na pláži, dívala se na moře a bylo mi hezky. A moc jsem se těšila na projížďku na jachtě. Kdybych tehdy věděla, co mě za dva dny čeká, rozhodně bych tak natěšená nebyla.

Když jsme totiž za dva dny nastoupili na nádhernou bílou plachetnici, ani ve snu mě nenapadlo, že tato plavba se pro mne stane noční můrou.
Hned jak jsme vypluli, byli jsme náležitě poučeni, že pokud se někomu náhodou udělá špatně, ať v žádném případě nechodí do podpalubí. Tam se totiž nevolnost ještě znásobí. Rovněž zvracení přes palubu se nedoporučovalo. Pro tento účel pro nás byly nachystány igelitové sáčky.

Usedla jsem na sedačku, vdechovala čerstvý mořský vzduch a vůbec si nepřipouštěla, že by mi mohlo být nějak zle. První půlhodinu jsem si plavbu skutečně užívala. Byla to fakt paráda. Pak mne ale mé tělo zradilo. Žaludek se začal houpat. Zprvu nesměle a ne nějak razantně, během několika málo minut se ale nevolnost stupňovala. Cítila jsem, jak blednu, a pohlédla na hodinky. Proboha, poplujeme ještě hodinu a půl. Zbledla jsem ještě víc, pevně sevřela jakýsi trám, či co, upřela oči k horizontu a zhluboka jsem dýchala.

Žaludek ale nevypadal, že by se nechal touto strategií oklamat. Naprosto neslušně se cpal nahoru a hrozil, že se podívá ven. Představa, jak si veřejně ulevuji před celým osazenstvem, mě děsila. Ostatní členové plavby vypadali vesměs vysmátě, popíjeli vínko, ty silnější nátury dokonce pokuřovali a plavbu si náramně užívali.


“Potřebuju pytlík!” vykřikla jsem zoufale v poslední chvíli a najednou by mi bylo srdečně jedno, kdo všechno uvidí mé potupné vyprazdňování. I kdyby s námi jela španělská královská rodina, nemohlo mě to v tu chvíli rozházet.

Hbitý kapitán bleskurychle přiskočil s mikrotenovým sáčkem a v ten samý okamžik se žaludek o trošku umoudřil a zalezl o kousek níž. Přichystala jsem si sáček do pohotovostní pozice, upřela oči k horizontu a čekala další nápor.

“Hele, udělej nám s tím pytlíkem demonstraci. Víš, jak to dělaj letušky v letadle s kyslíkovou maskou a plovací vestou.”

Haha, vtipálkové. Bylo mi zle, ale smích jsem udržet nemohla a záviděla ostatním jejich skvělou zábavu. Moje závist dostoupila vrcholu ve chvíli, kdy se na druhém boku lodi objevilo hejno delfínů a pořádný kus cesty nás doprovázelo. Neviděla jsem z nich ani ploutev, protože sebemenší pohyb velmi nepříjemně burcoval mé útroby.
Po dvou hodinách tohoto trápení jsem šťastně vystoupila na břeh a zařekla se, že na cokoli, co se plaví po moři, již nikdy v životě nevstoupím.

Teď, s odstupem času ale vím, že vstoupím. Žaludek oklamu nějakým práškem a jestliže se mi ještě někdy naskytne možnost plachtit, rozhodně si ji ujít nenechám. Protože přes všechny nesnáze – stálo to za to.

Na více fotografií se můžete podívat ZDE, pokud vám ovšem nevadí snížená kvalita. :o))

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ