Že jsou věci, které ani po mnoha letech neodplynou z naší paměti a den co den ovlivňují naše smýšlení, potvrzuje dnešní příběh. Možná se v něm najdete i vy. Nikdo není dokonalý.  
 
Usměvavá Markéta pracuje už několik let na významné pozici v úspěšné kosmetické firmě. Na první pohled sebevědomá a vždy upravená kráska skrývá ovšem před všemi, kdo ji dnes znají, jedno tajemství. Obrovskou nejistotu, která má kořeny v dětství a s kterou musí doslova každý den bojovat. Nedává to na sobě znát. A stojí ji to neskutečné množství energie.
 
Myslím si, že u nás v práci se těším celkem oblibě a řekla bych, že i určitému respektu. Snažím se být přísná, ale spravedlivá šéfová. Nikdo z těch, kteří se mnou pracují, asi netuší, že uvnitř sebe bojuji se strašnou nejistotou a strachem,“ říká otevřeně sympatická žena a dodává, že tohle vyslovila nahlas teprve nedávno poprvé a od té doby se snaží na svých pocitem pracovat. „Nemohla jsem už dál, ničilo mě to,“ vysvětluje a pokračuje vyprávěním svého životního příběhu:  
 
„Na základní škole jsem měla děsivě odstálé uši. Navíc velmi řídké vlasy, které nedokázaly ani při sebevětší snaze to nadělení zakrýt. Noční můra každé malé holčičky. Dodnes mám před očima, jak mezi polodlouhými vlásky vykukují moje téměř skřítkovské uši. Nešlo si toho nevšimnout. A taky že si každý všiml a komentoval to. Ještě teď slyším to hihňání, šepot a v mnohých případech i posměšné výkřiky,“ povzdychne si a přiznává, že kvůli tomu nešla ani na třídní sraz po letech. „Nechtěla jsem si připomínat tu atmosféru, i když mě lákalo ukázat všem těm posměváčkům, kam jsem to dotáhla a jak dnes vypadám.“

Dovídáme se, že když Markéta podstoupila operaci uší, odstěhovala se s rodiči do zahraničí, kde otec pracoval. „Zlepšila jsem se v učení, do té doby jsem byla prakticky nejhorší ve třídě, a skvěle se naučila jazyk. Po návratu do republiky už jsem se svými bývalými spolužáky nikdy neviděla. A ani nechtěla. Dnes vím, že to nebylo nic osobního, že děti jsou zkrátka takové, ale někde uvnitř je stále ta ustrašená holčička, která by udělala cokoliv, aby ten den nemusela do školy. Je mi líto, kolik času jsem promarnila a dětství si doslova protrpěla,“ vzpomíná s hořkostí.  

Také si myslím, že rodiče by měli být k pocitům svých dětí vnímavější a nebrat jejich dětské problémy na lehkou váhu. Osobně si myslím, že mě nechali zbytečně dlouho trápit se,“ ukončuje vzkazem pro všechny rodiče své vyprávění.

Přečtěte si také:

Reklama