Foto: Kateřina Misíková

Jak se člověk stane ošetřovatelem primátů?

Po škole se zaměřením na ochranu přírody a životního prostředí jsem poslala žádost na personální oddělení plzeňské zoo. Tehdy měli místo na úseku primátů, vybrali k nim mě a já po prázdninách nastoupila. To bylo v roce 2002 a jsem tu dodnes. Splnil se mi dětský sen, protože jsem vždy chtěla pracovat se zvířaty. I když zpočátku jsem říkala, že dám tři měsíce, a odejdu. (smích)

Proč?
Ono je velice náročné začínat u tak agresivních a navíc chytrých zvířat. Zpočátku si ošetřovatele testují. Zkouší, co si k němu mohou dovolit.

Co obnáší takové zkoušení?
Sahají na vás, naznačují útok a přes mříž testují, kam až mohou zajít. Nejvíc si zkouší dovolovat odrostlá mláďata, která jsou v pubertě. Musím ale zaklepat, že prozatím jsem měla štěstí, nic se mi nestalo. Měla jsem ale kolegy, kteří byli pokousaní, poškrábaní. To se bohužel stává. Většinou při odchytu zvířete, nebo při naší nepozornosti.


Zdroj foto: Julie Hájková

Jak úzký kontakt s primáty máte?
To se liší podle jejich druhu. Například k šimpanzům nechodíme kontaktně vůbec, ač si to lidé často myslí a ptají se, jestli je hladíme a chováme si je. Tak opravdu ne. Jsou to velice agresivní, cholerická zvířata. Mají sílu čtyřikrát větší než dospělý muž a dvakrát větší zuby. Patří mezi největší zabijáky. Veškerý kontakt je přes mříž. Šimpanzi jsou lovci, zabijáci. Dokáží ulovit opice a třeba i malou antilopu. Navíc mají ve volné přírodě mezi tlupami i války. Jakmile jedna tlupa přejde území té druhé, například z důvodu nedostatku krmení, může docházet k boji. A není to jen o tom, že jedinec toho druhého zabije. Roztrhá ho, umlátí, ukope. Ale máme tu třeba i drápkaté opice, ke kterým chodíme kontaktně.

Ty jsou ochočené?
Nejsou přímo ochočené, to v zoologické zahradě neděláme. Nepolidšťujeme je, nehladíme, nechováme. To obvykle přináší velké problémy v chovu a v komunikaci se zvířetem. Nabízíme jim z ruky běžné krmivo, abychom při tom zkontrolovali, zda je zvíře zdravé. Když na krmení nepřijde, většinou už máme vykřičník, že se něco děje. A často se i potvrdí, že je nemocné, či zraněné.

Neříkejte mi, že nemáte chuť si malé šimpanzí mládě pochovat.
Chuť je strašně velká. (smích) Je roztomilá, nádherná, i za námi chodí k mříži. Ale plácáme se přes prsty, neděláme to. Až bude velká, po pubertě, což je kolem osmého, devátého roku, chceme s ní začít pracovat. To už v sobě bude mít zafixované přirozené chování a my jí ho nenarušíme. Pracujeme i s ostatními dospělými šimpanzi.


Foto: Kateřina Misíková

Co znamená práce se šimpanzi? Jak to vypadá?
Od roku 2010 s nimi trénujeme na klikr. Výcvik spočívá jen v pozitivním myšlení zvířete. Čekáme, až se nám nějak nabídne. Když náhodou udělá to, co potřebujeme, třeba se k mříži otočí ramenem, tak začneme proklikávat a odměňujeme ho. Ono si to spojí a časem dokáže ukázat rameno na požádání. Pak k tomu přidáme i gesto, takže nemusíme ani mluvit. Například když ukážu dlaň, Maria otevře pusu. Výcvik tímto způsobem probíhá dlouho, je náročný, ale je formou hry.

Asi nejde jen o to, aby měla zvířata zábavu.
Vůbec ne. Nejhorší pro nekontaktní, agresivní zvířata je, když je musíme veterinárně ošetřit. Navíc šimpanzi jsou sociálně velice vyspělí, takže veškeré oddělení některého z nich znamená stres pro celou tlupu. A stres znamená agresi. Tomu se chceme vyhnout. Nejvíc pracujeme s Marií, Baskem a Brigitte. Učíme je, aby nám ukazovali ruce, nohy, záda. Marii dokážeme poslechnout srdce fonendoskopem a poslední týdny ji učíme na sonografickou sondu. To abychom případně dokázali kontrolovat základní životní orgány. A s Brigitte, která k nám přijela v roce 2019, pracujeme i proto, abychom ji lépe začlenili do skupiny.

Je to náročné?
Narodila se ve volné přírodě v Africe a jako několikadenní si ji vytipovali pytláci. Matku zabili a Brigittku prodali na černém trhu. Do šesti let vyrůstala mezi lidmi. To zvíře je natolik polidštěné a zlomené lidskou péčí, že je pro nás i pro ni začlenění velmi náročné. Ona totiž nedokáže zhodnotit některé situace, kdy šimpanz udělá normální gesta, a třeba se podřídí. Vůbec to nezažila a řeší to tak, že začne hysterčit a ječet. Naše skupina je ale naštěstí dobrá, toleruje ji, samec je flegmatický, hodný. Pracujeme s ní pomocí klikru a učíme ji posouvat se dál a dál. I když dělá pokroky, je to ještě běh na dlouho trať.


Zdroj foto: Julie Hájková

Jak vypadá jídelníček šimpanzů? Nejsou to asi jen banány.
Krmíme je šestkrát denně. Začínáme v osm hodin ráno snídaní. Základem je zelenina, od cibule, přes mrkev, červenou řepu, brokolici – všechno, co vás napadne. Takže rozhodně nedostávají celý den banány a další ovoce, jak si někteří návštěvníci myslí. Jsme velice přísní, dostávají ho jen jako zpestření. Ani ve volné přírodě ho nejí moc často, přestože ho mají k dispozici. Příjem ovoce se u šimpanzů rovná našemu příjmu zeleniny.

Večeři mají každý den jinou. Je to například klíčená cizrna, hrách nebo čočka, dostávají kuřecí nebo hovězí rizoto, třikrát v týdnu mají vajíčka. K tomu dostávají i granule se spoustou důležitých minerálních látek. A k dispozici mají také okusy.

Už jsme zmínily, že tu máte šimpanzí mládě, letos narozenou Cailu. Jak jste zjistili, že je samice Zedonja březí?
Případnou březost zjišťujeme pravidelně těhotenským testem. Zedonja chodila do říje několik měsíců, takže jsem každý měsíc chodila do lékárny pro pět testů. Jeden nám totiž nestačí, protože to potřebujeme zkoušet častěji – co kdyby byl náhodou pozitivní. Ke konci už mi paní lékárnice říkala, že mi přeje, aby mi to konečně vyšlo. To už jsem musela s pravdou ven, že nejde o mě, ale že čekáme na malého šimpanze. (smích)

Foto: Kateřina Misíková

A povedlo se. Zpočátku ale nebylo jisté, zda Caila přežije. Proč?
Je tu více faktorů a my navíc do odchovu nezasahujeme. Porod jsme nechali přirozeně plynout, i když ho Zedonja měla docela těžký. Zřejmě začal už někdy v noci předešlého dne. Ráno po příchodu do práce jsme si všimli, že má kontrakce. Cailu pak porodila až odpoledne v půl páté. Byla už vyčerpaná a my zvažovali možnosti, co bychom mohli popřípadě dělat. Naštěstí to dobře dopadlo. Nezasahujeme ani do péče o mládě. Jak se jednou zasáhne, už se chov naruší natolik, že samice může mládě odložit, nebo dokonce zabít. Vše je tedy na ní. Ona má velkou výhodu, že má sestru Zizwu, která jí s malou Cailou pomáhá od samého začátku.

Jsou i samice, které se o mládě postarat nedokáží?
O mládě se nedokáží postarat samice, které se odchovu mláďat nikdy neúčastnily. Většina primátů se učí tím, že vidí výchovu mladších brášků nebo sestřiček. Naštěstí obě dvě viděly odchov Bamii, která se tu narodila v roce 2003. Byla v té době prvním, a do letošního roku posledním, šimpanzím mládětem odchovaným v plzeňské zoo. Obě sestry měly možnost se péči naučit.

Takže lze říci, že už má Caila vyhráno?
I když je z nejhoršího venku, vyhráno úplně nemá. Riziko trvá tak do dvou let. Je malinká a nejde jen o to, že se může stát něco fyzického ve skupině. Může třeba i nastydnou, dostat zápal plic, nebo jinak onemocnět. Mají stejné nemoci jako my.

Foto: Kateřina Misíková

A to se nedá léčit?
Dá, ale u mláďat je to velice náročné. Matka nedovolí, abychom Caile něco dali do pusy. Proto léčení probíhá jen skrze matku.

Jak dlouho bude Caila závislá na matce?
Je to podobné, jako u lidí, však jsou to taky naši blízcí příbuzní. Samice je březí osm měsíců a mládě je na ni pak úzce vázané po dobu pěti let. V současné době, kdy je Caile sedm měsíců, je ještě plně závislá na mateřském mléce. Ale má už dvanáct zubů a začíná ochutnávat krmení. Chodit se napít mléka bude k mámě až do tří let. I když už je v té době na pevné stravě, pořád si tak upevňují vztah. V sedmi letech pak začne pohlavně dospívat a bude se rozhodovat, co s ní dál. Jestli jí evropský koordinátor chovu najde nějakého samce v jiné zoologické zahradě, nebo se vymění samec v té naší.

To by asi bylo smutné, rozloučit se s ní.
Hodně smutné. Ale koordinátor drží v ruce plemennou knihu a vybírá vhodné partnery. Netušíme tedy, jak to bude. Ale to je ještě daleko, zatím se jen radujeme. Na mládě jsme čekali sedmnáct let a konečně se to podařilo.

Už tušíte, jakou bude mít Caila povahu?
Je velmi zvídavá, všetečka. Vše si musí omakat. A už pořádně zaměstnává svoji maminku i tetu. Leze po mřížích až úplně nahoru, takže pro ni musí lézt a sundávat ji. Její povahu sice zatím rozpoznat nedokážeme, ale její táta je opravdu velký flegmatik, takže je velká šance, že to podědí.

Čtěte také:

Reklama