Byt máme splacený a děti právě zakládají své rodiny.

Bylo s nimi trápení, ale teď se zdá, že si našly svůj směr a nijak zvlášť nevybočují ani nepřesahují. Dělají mi vcelku radost a mé druhé vnouče je na cestě do tohoto světa.

 

Dluh na byt jsme splatili a v práci mám vcelku klid.
Kdyby nebylo problémů s mým manželem, mohla bych o sobě říct, že jsem šťastná žena. Užili jsme si s mužem svoje.

 

Brali jsme se v roce 1967 a nadšení z první zamilovanost se mísilo s pozitivní náladou národa.

Manžel dostudovával a těšil se na uplatnění ve svém oboru. Zní to jako z knihy, ale on má svou profesi stavaře skutečně velmi rád.

 

Tak jako první roky vášnivé lásky, tak nadšení z pozitivně laděné atmosféry v našem státě smetla okupace roku 1968.

Manželovy sny se rozplynuly a do toho se nám narodily děti.

 

Žili jsem, jak se dalo. Většina z vás to jistě zná – hlady jsme neumírali a dovolené u moře jsme si zvesela nahrazovali stanováním po krásných místech Československa.

 

Manžel pracoval na stavbě v pozici, kterou vysoce přesahoval. Neměl ale potřebný kádrový profil a až do revoluce neměl šanci uplatnit své znalosti a schopnosti.

 

Po sametové revoluci byl ohromně šťastný.

Já pochopitelně s ním, ale hlavně kvůli němu jsem byla nadšená a plná naděje, že mu možná následující roky budou satisfakcí za všechno to plahočení po stavbách bez efektu a šance na plnohodnotné místo.

 

Rok po revoluci ho dosáhl.

Bože, jak my to s dětmi slavily. Byly jsme skutečně dojatí, že táta chodí z práce spokojen a vždy nám něco vzrušeně vypráví. Toto však trvalo méně než rok.

Jeho podnik byl vytunelován a on nemilosrdně vyhozen.

 

Blížil se k důchodu a nebylo snadné najít práci.

Začal chodit na pivo.

 

Teď je mu 64 let a poslední roky dost pije.

To by nevadilo a já bych to i chápala. Ale on začal pít i po ránu a pak půl dne prospí. V noci pak naopak nemůže usnout, chodí po bytě a trápí se. A tak se zase napije.

 

On zkrátka klasicky zapíjí svůj žal nad zpackaným životem a promarněným mládím,

Můžu mu stokrát předkládat, že byl vždy dobrým manželem, že mi stál oporou po ty dlouhé a společně strávené roky. Že byl dobrým otcem a o rodinu se vždy postaral…

 

On je smutný a strašně rychle se mi mění před očima.

Vidět ho bez skleničky nebo lahve je vzácnou výjimkou.

 

Je mi ho moc líto a prozradím vám, že ho přes to všechno a po těch letech velice miluji.

Jak mu mám ale pomoci?

 

 

 

Děkuji za vaše rady, jsem ráda, že to alespoň takto virtuálně mohu svěřit. Já se za tuto naši rodinnou situaci totiž trochu stydím, tak o ní našim známým nevykládám…

 

 

Články o závislosti na alkoholu si můžete přečíst zde:

Ženy začínají s dvojkou vína

Zpověď anonymního alkoholika

Nesnažte se udržet tempo s vaším partnerem!

 

 

Reklama