piercing

Pípla mi esemeska od dcery.
„Mám další piercing, nelekej se.“
„Kde?“
zmohla jsem se jen na jednoslovnou odpověď, i když mě napadla patřičně kousavá, jestli už jí nestačí propíchnutý jazyk.

Kvůli tomu jsme se tenkrát mírně řečeno nepohodly, protože jsem měla za to, že kovová kulička musí logicky narážet na zuby a poškozovat zubní sklovinu. Někde jsem to četla. „Tobě je líto, že máš pěkné zuby viď?“ Podotýkám, že za pěknými zuby, které má teď, stála extrakce čtyř zdravých „čtyřek“, několikaleté nošení rovnátek a nemalá suma peněz.

Co je to za blbou módu nechat si propichovat zdravou kůži a vsazovat do ní ty železné „beďary“? Jsem asi staromódní, ale hrozně mě to štve. Cestou domů jsem trochu vychladla a stále přemýšlela o tom, kde to tak může mít.  Vůbec mě neuklidňovalo, že se nemám lekat. To bude určitě na obličeji. V obočí, v nose, nebo na rtu? Snažila jsem se představit si, jak asi vypadá.

No jasně, že mi neběžela hned naproti.  Seděla jako obvykle u počítače, zády ke dveřím. „No tak se pochlub,“ vnutila jsem se do úsměvu a milého tónu. Otočila se ke mně. Na první pohled jsem nic nezaregistrovala. „Ukaž, nic nevidím, pojď blíž.“ Konečně jsem tu parádu spatřila. Pod dolním rtem se jí leskl skleněný kamínek. Docela se mi ulevilo, čekala jsem pecku v podobě půlmilimetrové kuličky.

„No není to tak hrozný... a ukaž, jak to vypadá zevnitř?“ Ohrnula ret a měla tam malou kulatou destičku. Zase jsem si neodpustila poznámku a o odřené sklovině, načež dcera opáčila, že destička je z umělé hmoty. Pravdivost jejího tvrzení jsem blíže nezkoumala.

Nezbývá než jí věřit a čekat, až ji tahle propichovací vášeň omrzí.

Co tomu říkáte? Myslíte, že piercing v ústech poškozuje zubní sklovinu, nebo je to pověra? Jaké s tím máte zkušenosti?