V minulém článku jsme představili paní doktorku a její práci z pohledu klientek – dnes vám bude ona sama vyprávět o svých zkušenostech s koučinkem a hlavně se o ní leccos dozvíte…
Jak a kdy jste se dostala k práci profesního a osobního kouče?
Moje cesta ke koučinku zrála několik let, ale když se teď nad tím zamyslím, koučovala jsem manažery a politiky v oblasti vystupování před kamerou a obecně v médiích vlastně od chvíle, kdy jsem opustila profesní dráhu novinářky – a to už je dnes deset let. Možná se někdo z Vašich čtenářek zamyslí nad otázkou – novinařina a koučink – jak to jde k sobě? Mohu odpovědět, že skvěle, možná i výtečně. Novinář je člověk, který se zajímá o veškeré dění kolem sebe a hlavně o lidi. Mě už od dětství zajímaly osudy lidí, jejich příběhy, proč se lidé chovají tak či onak, proč je někdo úspěšný bez dostatečného vzdělání a proč je někdo neúspěšný, i když má vystudované mnohé školy, i zahraniční. Mnoho let jsem jisté souvislosti nechápala, ale stále jsme bažila po poznání. Právě až životní zkušenosti a setkávání se s lidmi různého věku, s lidmi z mnohých oborů, jsem si začala dávat informace dohromady. I náročná práce redaktorky ve veřejnoprávním rozhlase a později v komerční televizi Nova mi dovolila jisté věci pochopit, vyzkoušet si sama na sobě, naučit se komunikovat, řídit kolegy, překonávat stres a budovat vlastní sebedůvěru. Hodně mi v tomto pomohla roční žurnalistická stáž ve Spojených státech na The University of Georgia ve městě Athens poblíž Atlanty. Dalo by se říci, že Amerika byla pro mě „zlomová“. Získala jsem životní jistotu, začala si více věřit, stala jsem se svobodnější ve vyjadřování svých názorů i ve způsobu života. Nutno si uvědomit, že jsem se na stáž do USA dostala v roce 1994, odjela jsme v hektické době jak ekonomických, tak morálních proměn společnosti.
Pracujete jako koučka „na plný úvazek“? Kolik klientů denně zvládnete?
Více než dva klienty za den nelze energeticky vydržet, je to náročné. Plánuji si sezení tak, abych nebyla časově omezena, aby lidé, kteří přicházejí na sezení, odcházeli spokojení, s pocitem, že se něco pohnulo, že na něco přišli a že jsou odhodlaní věci ve svém životě měnit… samozřejmě manažerům, kteří mnoho času nemají, vycházím vstříc jejich tempu života. Ale stává se, že z hodinového sezení je dvouhodinové, čas uběhne, ani nevíme jak. Když se klient dostane do stavu tzv. flow (zapomene na čas, na povinnosti a jeho mozek doslova „vaří“), je mi líto sezení násilně přerušit… A stále se věnuji tvorbě dokumentů a reklamních spotů, v poslední době hlavně z oblasti zdravotnictví.
Komu je koučink určen, jakým typům lidí můžete pomoci a kterým ne?
Koučink je určen pro sebevědomé zdravé jedince, kteří vědí, co chtějí, a vědí, co nechtějí. A hlavně vědí, že potřebují v nějaké oblasti svého života změnu… Na začátku si vyměníme pár e-mailů, první konzultaci buď osobně, nebo po skypu provádím zdarma. Tahle konzultace slouží k tomu, abychom se vzájemně oťukali a trošku vyzkoušeli, jestli nám ta práce společně půjde. Najdou se lidé, kteří poté už nechtějí pokračovat… neumějí přijímat zpětnou vazbu, neumějí pracovat s představivostí. Koučink hodně využívá různé vizualizace – budoucnosti, práce.
Pracuje se třemi zásadními otázkami – co klient vidí, slyší a cítí. Někteří introverti a lidé, kteří si neumějí věci přiznat a nebo z různých důvodů nejsou schopni vůbec mluvit o svých pocitech, se po první konzultaci už neozvou… zavolají třeba až za měsíc, dva. Prostě potřebují ke „schroustání“ toho, co zažili, delší čas. Někdy se také leknou sami sebe, nechtějí nebo nemají dostatek odvahy ke změně, kterou cítí velmi přesně, cítí také v duši zmatek a strach. Věnuji se výsledkově orientovanému koučinku, tzn. že s klientem dojdeme vždy k výsledku, i když je nakonec třeba jiný než ten, který si představoval…
Můžete čtenářky seznámit s nějakými svými zajímavými „případy“?
Dá se říci, že každý klient je zajímavý, protože každý z nás je jedinečná osobnost. Jedna velmi hezká dáma kolem čtyřicítky pracovala v reklamní agentuře a dlouhá léta využívala při práci své „přednosti“. Najednou se ale dostavila nespokojenost, věci přestaly fungovat, začala se cítit unavená, ve firmě opomíjená. Chtěla přijít na to proč, ale neuměla sdělit a popsat, jak jI kolegové v práci vidí, jakou tam vlastně má pozici. Nebyla zvyklá nahlas věci pojmenovat. Věděla jsem, co jí pomůže, jak jí pomoci, ale už nepřišla.
Nebo jsem řešila problém velmi inteligentní mladé dívky. Dvakrát zvládla přijímačky i první semestr na lékařské fakultě, krátce studovala i právnickou fakultu. Ale vždy studia zanechala. Také její nálady se střídaly jako na houpačce, na konzultaci hovořila o nespokojenosti, o depresích, o tom, že několik dní pláče s čokoládou v posteli, protože neví, co má dělat, co by ji naplňovalo. Situace došla až tak daleko, že hádky, slzy a výčitky byly na denním pořádku.
Pro koučink se vlastně rozhodl její partner, ona moc nechtěla. Také mě navštívila jen jednou – v závěru sezení přišla na to, že asi by něco dělat měla, že jen tak žití bez povinností ji neuspokojuje, i když byla přesvědčená o pravém opaku… Nutno dodat, že finančně byla skvěle zajištěná, život v luxusu jí nebyl cizí… a stejně nebyla schopna najít štěstí, pohodu a spokojenost.
Tak trošku „pálení dobrého bydla“, že?
Je obecně známé, že tzv. obyčejní lidé, kteří denně řeší poplatky, složenky a rodinný rozpočet – si umějí najít životní štěstí a pohodu.
Jací klienti vás navštěvují nejvíce?
Je to zajímavé – jde to v takových vlnách... bylo období mladých přetížených manažerů ve věku 25–30, pak chodili studenti středních i vysokých škol – s těmi řeším hlavně dlouhodobou motivaci pro studium, jak vydržet a nevzdat, průběžně jsou to ženy 45 plus, které řeší rozvod, zklamání z dětí, osamocenost, otázky, co dál, jak dál žít po ztrátě životního partnera. Hodně chodí ženy po mateřské dovolené, které vyzrály a nechtějí se vrátit do práce před mateřskou. Řešíme, co by mohly dělat, co by je mohlo naplňovat. S muži i ženami všeho věku řešíme harmonii života, výkonnost, jak to udělat, aby člověk vše zvládl, nebyl ve stresu, měl radost ze života. Zabývám se i firemním koučinkem, dotýkáme se vztahů na pracovišti, změn postojů k firmě či vykonávané práci. Tohle je velmi zajímavé – většinou se stejně dobereme toho, že je na trase chyba v komunikaci, a pokud se zaměstnanci cítí nekomfortně – obvykle je na vině ten nejvyšší…
Koho považujete za nejzajímavějšího klienta za dobu vaší praxe?
Myslím, že jednoznačně rozšířil mé obzory asi padesátiletý majitel několika firem. Přišel, že chce najít radost ze života. Projezdil už celý svět, vyzkoušel všechny adrenalinové zážitky včetně těch intimních s ženami různých ras a národností, mohl jet kamkoli, dělat a koupit si cokoli… ale klid a štěstí stále nepřicházely. Sám přišel na to, že ho uspokojí pomoc potřebným a pravidelné rozjímání nad životem s knězem. Vysvětloval, že by hrozně rád pochopil, jak se může člověk s platem 25 tisíc radovat ze života a být v pohodě…
A teď trošku z jiného soudku: Co byste poradila ženám, které se stále dostávají do vztahových problémů?
Když rozklíčujete způsob chování žen, které dělají stále stejné chyby a stále narážejí a věci kazí, zjistíte, že obvykle opakují chyby rodičů. Máme totiž v mozku zapsány tzv. systémy přesvědčení, které se nám tam nashromáždily v době našeho dětství, tak do 6 let věku, a když se jich nezbavíme, nic se neposune. Často jde o nedostatek sebedůvěry, sebejistoty, ženy „slouží“ svým partnerům z celého srdce, zapomínají na sebe, a pak se diví… pokud ale chtějí, koučink jim pomůže a život se během krátké doby může dostat úplně jinam. Koučinkem lze i „vymazat“ určité oblasti minulosti a posunout je na kvalitativně vyšší úroveň.
Jak by měly začít?
Koupit si pár knížek o osobním rozvoji. Ty je ale třeba umět přijmout. Lidé často říkají: Mám prostě smůlu a budu ji mít až do smrti. A čím víc to říkají, tím větší smůlu mají. To je, jako když si budete říkat, že neumíte vydělat peníze a nikdy je mít nebudete, tak je mít nebudete.
Působíte velmi mladě, odhadovala jsem Vám nejméně o deset let méně, jak to děláte?
Používám kvalitní kosmetiku a nebráním se ani plastickým zásahům. Když žena cítí, že něco potřebuje vylepšit, tak proč ne? A v současnosti hodně cvičím, to je velice důležité. Pár let jsme se jen tak chodila válet do welness a lehce zalyžovat či zapinkat squash, ale „tukový prstenec“ se jaksi začal kolem bříška vážně modelovat… tak teď cvičím v posilovně s trenérkou. A pláču u toho, ale výsledky jsou. Pro zvýšení kondice pak chodím na aerobic, je mi sice už 56 let, občas se motám v tělocvičně jako holub na báni, ale cítím, že mi i tento pohyb svědčí. A také je důležité umět si najít i v negativní situaci něco pozitivního. Jsem Vodnář, tak se mi to daří!
Co Vaše soukromí, rodina?
Jsem vdaná přes třicet let, dceři je 29. Manžel je asi mým protikladem, je klidný, podporuje mě ve všech mých aktivitách a nijak mě neomezuje. Řídí taneční konzervatoř, takže také pracuje s lidmi, pedagogy a talentovanými studenty. Když jsem v roce 1994 odjela na rok na stáž do USA, hlídal sám naši desetiletou dceru, samozřejmě s pomocí prarodičů. To víte, že jsem to řídila na dálku… Jsem ale skvělá organizátorka, takže na Vánoce jsem přiletěla a potom v dubnu jsme společně procestovali Státy.
Jste neobyčejně pozitivní člověk, ale stejně jako každého z nás vás nepotkává jen to pozitivní, že?
Absolvovala jsem jeden americký test. A tam mně vyšlo, že čerpám právě z těch nejvíc záporných situací, které jsem kdy zažila. Říkám si, když jsem zvládla tohle, tak už zvládnu všechno.
Co byste vzkázala čtenářkám?
Nic nevzdávejte, a pokud vás cokoliv trápí, vyhledejte někoho, kdo vám pomůže problém vyřešit. Psychologa, kouče nebo výživového poradce, pokud jste třeba přibrala po porodu nebo po menopauze. Nenechte se odradit okolím nebo partnerem, udělejte to, co cítíte, že je správné a že to potřebujete.
A co když chybí na odborníka peníze?
Mám různé klienty – manažery firem se slušným obratem i ženy, jejichž výdělek se pohybuje kolem průměrné mzdy. Ten, kdo něco opravdu chce, finance vždy najde.
Děkuji paní doktorce za sebe i čtenářky za rozhovor a prozradím, že připravujeme další, aktuálně předvánoční, na téma žena a domácnost.
PhDr. Zdeňka Kárná (vlevo) s autorkou článku
Nový komentář
Komentáře
lalica — #30Psycholog umí více diagnostikovat, co je špatně. Hledat příčiny a souvislosti. Kouč je zaměřený více na cíl. Je to přesně rozdíl jako mezi lékařem (diagnostikuje zdraví a odstraňuje choroby) a trenérem (pomůže nastavit realistický cíl a dosáhnout jej).
Lidé,kteřínemají majetek jsou spokojenější,nemají o co přijít,nemá jim nikdo co ukrást.Peníze jsou důležité,ale nemusí jich být moc,ke štěstí stačí zdraví,spokojená rodina,láska a hlavně čas na děti
lalica — #30 ale psycholog ti neradí, nasměruje tě, tam toho musíš víc dělat sama. Kouč tě nakopne a je konkrétnější. Samozřejmě jsou asi různě kvalitní, stejně jako psychologové. Takže bych řekla, že dobrý kouč určitě může pomoci v mnoha životních úskalích. Proč taky ne?
Mně se celkově nelíbí už ten výraz "kouč". Těmto "odborníkům" vesměs nedůvěřuji. Dobrý psycholog určitě může pomoci v mnoha životních úskalích....
zaujímavý rozhovor už sa teším na ďalší
Paní je sympatická, mimo jiné i proto, že přiznala ten "tukový prstenec".
Asi by mě zajímal i příběh Dante, která u ní koučink absolvovala, jaké to bylo, jak se cítila, když na sobě musela makat atd. Ať si dovedu představit něco trochu konkrétnějšího.
Rikina — #24 Pokud se člověku vše daří, je se vším spokojený a nemá žádné nesplněné cíle... jasně, pak je kouč zbytečný!
Rikina — #13 Výsledkově orientovaný znamená, že paní doktorka neposkytuje jen rady, ale je jejím cílem a zájmem, stejně jako koučovaného, aby se výsledek, tedy úspěch v té či oné sféře, kvůli které jí navštívil, dostavil. Aby podnikatel začal vydělávat víc peněz, aby žena našla manžela, či nešťastný člověk naše štěstí. Jinak by z toho neměla radost ani ona, ani klient. Ale to je přece logické, ne?
Rikina — #24
Někdo si holt umí najít i v negativní situaci něco pozitivního i bez kouče.
Mickey Mouse — #23 A co třeba připustit myšlenku, že někomu jeho stereotypy nepřekáží a dokonce s nima je třeba i spokojený? Ačkoli si je vědom, že to není jediný možný pohled, hodnocení a chování, ale dotyčnému to vyhovuje a celkem nevidí důvod, proč by to měl měnit, zejména pak za pomoci kouče, který má přece taky nějaké ty svoje stereotypy, předsudky a provozní slepotu.
Rikina — #21 Většina lidí svůj život nějak prožije - vlastně každý! Jenže většina lidí naráží v životě na svoje vlastní stereotypy - v myšlení, v chování, v hodnocení událostí nebo v hodnocení druhých. Ty stereotypy se nemění lehce a je opravdu nutná pomoc někoho zvenčí, aby ukázal, že ten stereotyp není jediný možný pohled, jediné možné hodnocení, jediné možné chování. Tím spíš, že to znamená nejen připustit vlastní nedostatky, ale přijmout i to, že jiné chování, jiné hodnocení může opravdu být pro mne vhodnější. A ten kouč zvenku to vidí lépe než člověk, zaslepený svými předsudky a "provozní slepotou".
S kouči nemám zkušenosti.
Ale u psychloga jsem jednou byla, když jsem se ocitla ve velmi obtížné situaci a opravdu mi pomohl. Sice mi potvrdil, co jsem tušila, ale rozhodně mě k ničemu netlačil. Jen podal svůj pohled na věc, nastínil možná řešení, ale zdůraznil, že rozhodnutí je vždy na mně, to nikdo jiný za mě udělat nemůže. Pomohlo mi to i proto, že nikomu blízkému ani kamarádce nebo kolegyni bych se nesvěřila, to může být velmi nebezpečné, takže ten rozhovor byl pro mě přínosný už proto, že jsem se mohla vypovídat. Peníze po mně nechtěli, pouze kartičku zdrav.pojišťovny.
Mickey Mouse — #18 Nevymaže, taky je to v uvozovkách, ale vysvětlí, že si to pamatuješ blbě, a že si máš o událostech z minulosti překopat názory a vzpomínat na ně jinak, než doposavad. A kdo ví, jestli to vůbec tak bylo, jak si to člověk pamatuje, protože kouč to musí vědět líp.
No a o rodičích vím, že nejsou/nebyli dokonalí, jenom lidi, jako každej. Za tuto informaci nemusím platit kouče...
Myslím, že valná většina lidí dokáže prožít svůj život i bez pomoci koučů. To, že si přitom občas i nabijou kokos, to k životu patří a odněkud se musí brát i negativní zkušenost. Neříkám, že někdy není užitečné dostat pohled na věci z jiného úhlu. Někdy je to i dost překvapivé, a člověk by na leccos sám nepřišel, potud je to fajn. Ale všechno má své meze, a pro mě je tato paní už daleko za nima. 
Rikina — #19To máš pravdu
U firemního koučinku si nejsem jistá dopadem, určitě tam bude někdo, komu to nesedne a prostě mu to k ničemu nebude.
Suzanne — #17 No, tam se píše, že paní dělá i firemní koučink. Pomyšlení, že zaměstnavatel pustí na své zaměstnance kouče tohoto ražení, to je dost děsivé, protože to si pak nevybereš, jestli cukrárnu nebo husu.
Rikina — #13 Vzpomínky člověku někdo nevymaže.
Na druhou stranu opakovat chyby rodičů jen proto, že si ani neumím představit něco jiného a věřím, že to co dělám je správné? Tady už jsme u toho, že klient si bez pomoci kouče nabije kokos vždycky a celkem s jistotou, právě kvůli svému přesvědčení, že "ví svoje" a nenechá se "postrkovat" nebo "přesvědčovat".
Mickey Mouse — #16Tak. Člověk tam nemůže jít, když nechce. To je jako jít do cukrárny, když si radši dávám husu
Rikina — #8 Proto asi paní koučka trvá na tom, že klient si předem musí ujasnit, co chce a jaké jsou jeho cíle. Aby jej koučka nikam nestrkala, ale jen mu pomáhala poznat, co mu brání v dosažení jeho cílů. Pak mu může pomáhat i "agresivně".
gerda — #11 To ne, vůbec bych jí nelezla do cesty.
Z téhle paní mám intenzívní pocit "uhni, jede parní válec". A já nejsem sebevrah, abych neuhnula něčemu tak razantnímu.
Rikina — #13 Tomu rozumím tak, že někdy si klient představuje, že mu někdo řekne - no fakt, jsi chudák, ale ten vedle tebe je vůl. Zde bych viděla prostor pro odlišný výsledek, protože většinou existuje i další úhel pohledu.