Petr Veliký chtěl otevřít  Rusku okno do Evropy. Podařilo se mu to v roce 1703 na břehu Finského zálivu u ústí Něvy. Na pohyblivém písku a  mokřinách  vyrostlo město nesoucí jeho jméno. Sankt Peterburg

V průběhu historie se v době 1. světové války stalo Petrogradem (z vlasteneckých pohnutek - to původní znělo přece příliš německy) a v roce 1924 vnutili městu jméno vůdce světového proletariátu. Až v roce 1991 se obyvatelé města rozhodli vrátit mu jméno  původní. Ovšem oblast, v níž se Petrohrad nachází, je stále Leningradská. To jsou paradoxy!

Město bílých nocí, Benátky severu, nebo taky severní  Amsterodam (kterým se Petr při zakládání města inspiroval nejvíc), město-hrdina, které dokázalo 900 dní a nocí vzdorovat fašistické blokádě, město mladé, o němž jeho obyvatelé říkají: „Pitěr? Ne,  to není Rusko“

V tomto roce a přesněji 27.května oslaví tedy  tohle krásné město už své třísté narozeniny. Slavit se bude ovšem celý týden a sjedou se sem významní hosté z celého světa.

My jsme se vypravili  do Petrohradu koncem dubna, když u nás všechno začínalo kvést a všichni chodili v krátkých rukávech. Pulkovo (letiště) nás uvítalo 5 stupni, větrem.  Zahalili jsme se do svetrů a bund. Jako bychom se vrátili o dva měsíce „nazad“ Na stromech ani stopa po nějakém pučení a když se k tomu pak v týdnu ještě přidal déšť, říkali jsme si , Petře, zač nás trestáš??? To dělá ten Finský záliv, tvrdili místní, teď už je fajn, měli jste tu být v lednu, kdy za městem padala rtuť teploměru až ke čtyřicítce.

Město si nemůžete nezamilovat, má neopakovatelnou atmosféru. Když pominete nevzhledná okrajová sídliště (můžete se jimi kochat cestou z letiště), budete krásou města nadšeni. Zvláště na milovníky ruské klasiky tu z každého domu vykukuje Puškin, Dostojevskij, Gogol,  a vy máte chvílemi  pocit, že za rohem narazíte na Raskolnikova, pověstný Gogolův nos ze stejnojmenné povídky trčí opravdu z rohu jednoho  domu a na nábřeží se možná budete procházet s Oněginem.


 

A pak jedete domů (tedy do dočasného domova, který vám poskytla kamarádka na  takovém typickém sídlišti), tedy jedete metrem a vaše  poetické nálady jsou ty tam! Tady jde o život! Zvláště když si k jízdě vyberete dobu, kdy se Petrohraďané vracejí z práce. Pražská špička je proti tomu pohádka! Dav vás prostě uchopí a nese  až do vagonu, kde se nemusíte ničeho držet (drží  samo). A jediné vaše štěstí , že vystupujete na stanici, kde vystupuje dav, jinak si nedovedu představit, jak se lze z té sardinkové  krabičky dostat...


 

Město je plné muzeí, chrámů, zkrátka milovník umění si přijde na své. Ale ty ceny! Cizinci platí desetkrát tolik, co místní.  A když už  na ně chcete vyzrát a u pokladny se vám podaří (bez akcentu!) koupit dva ruské lístky (za 25 – pro cizince za 250!), babku u vchodu do kostela neošálíte. Pokud tedy budete vypadat jako můj syn, na něhož se jen podívala a vítězoslavně zakřičela: to není Rus!!! Marné bylo pak přesvědčování, že je („a jak to že nemluví?“), do kostela Spasitel v krvi, kde jsou nádherné sbírky mozaik, nás prostě za levné lístky nepustili.


 

To do takové Ermitáže, kde to pro našince taky není zadarmo, mají  alespoň studenti – a to všichni, co vlastní mezinárodní studentský průkaz- vstup zdarma!!! Do Ermitáže se ovšem nedá jít jen jednou. Kdybyste chtěli vidět všechny Michelangely, Leonardy, Rembrandty, Goghy a já nevím koho ještě, potřebovali byste aspoň týden.


 

Zvláštní kapitola v Rusku je jídlo. A konkrétně jídlo na návštěvě. Na takovou normální návštěvu musíte jít řádně vyhladovělí, protože jinak vás zdolá už předkrm (v Rusku se mu ovšem říká „zakuska“). Teprve na návštěvě poznáte, co je to ruská pohostinnost.  Na své si přijdou  například polévkoví gurmáni, protože soljanka, rassolnik, šči, houbová polévka, to jsou prostě básně! Někomu chutná i okroška (studená polévka z kvasu), inu, proti gustu....já už bych ji tedy nemusela...


 

A jak se do Ruska dostat? Samozřejmě už dnes existují cestovky, které vás tam dopraví, mnohem lepší je však mít tam známé. Pak se stačí s nimi domluvit   a už jedete! Víza dostanete při předložení pozvání, dotazníku s fotkou a cestovního pojištění do tří týdnů za 1200 Kč. A nemáte- li pozvání, pomůže vám třeba agentura Bohemia, která vám víza zařídí i bez pozvání (stojí to ovšem víc jak dvakrát tolik, zato bez úmorného čekání na ruském konzulátě).


 

Nejkrásněji je ve městě bílých nocí právě za těch nocí (tedy koncem května až téměř do července). Musíte být ovšem připraveni, že život ve městě v tu dobu  kvůli cizineckému ruchu podraží.


 

Byla jsem v Petrohradě po několikáté, ale se mnou byla starší paní a dvacetiletý mladík - oba poprvé. Při zpáteční cestě jsem se na ně zpytavě podívala : „Tak co???“ „Kdyby nebylo tak hnusné počasí, bylo  to skvělé!“ odpověděli jednohlasně,  „a kdy sem  zas pojedeme?“

     
Reklama