Tatínek zemřel, když chodila do první třídy. Jakožto na jedináčka se na ni proto její maminka až nezdravě upnula. Velmi se o svou dceru bála, nepouštěla ji samotou ven, do školy a ze školy ji doprovázela celých devět let. I když to časem začalo být Petře nepříjemné, hlavně kvůli posměškům spolužáků, maminku nepřesvědčila. A jelikož se lišila, čelila posměškům a neměla ani žádné kamarády. Na gymnáziu už si sice vydobyla jistou volnost, ale i tak musela denně tři hodiny dojíždět. Maminka nepřenesla přes srdce, aby zůstala na internátu.
V dospělosti se nic nezměnilo
„Jestli jsme si myslela, že s mou dospělostí mi dá i víc volnosti, spletla jsem se. Měla mě stále pod drobnohledem, potřebovala vědět o každém mém kroku. Jakmile se objevil nějaký kluk, hned mi ho začala rozmlouvat. Když jsem na její rady nedala, pustila se do vydírání. Prý ji nemám ráda, chci ji opustit a nechat úplně samotnou. Mám ji moc ráda na to, aby viděla, jak se trápí. Nejvíc času jsem tak vždy trávila s ní, a to žádný z mých partnerů nedokázal akceptovat,“ svěřuje se Petra, která se ale jednoho dne rozhodla říci dost. To když poznala Adama. Od své maminky se k němu dokonce odstěhovala. Ale ne na dlouho.
Přítel to nesnesl
„Matka mi neustále telefonovala, na návštěvy chodila den co den, což se Adamovi přirozeně nelíbilo. Když jsem se ji ale pokoušela usměrnit, plakala, že nemá pro koho žít. A vyhrožovala, že se raději zabije, protože já, do které tolik investovala, už ji nemám ráda a nepotřebuji. Neměla jsem nikdy to srdce, abych ji poslala domů. Až Adamovi jednoho dne došla trpělivost a rozešel se se mnou,“ vzpomíná dcera, která se pak poslušně vrátila domů. A maminka zase zářila štěstím.
Neumím ji zklamat
„Dnes je mi dvaačtyřicet a nemám nic. Tedy krom své matky, přirozeně. Bydlím u ní, protože nechce ani slyšet o tom, že bych si našla vlastní byt. Hned začne prosit, slibovat a pak i vyhrožovat. No a já vyměknu. Nedokázala bych žít s pocitem, že by si fakt něco udělala. A navíc je pravdou, že ona tu pro mě vždy byla, když jsem ji jako malá potřebovala. Nejsem schopná ji zklamat,“ smutní Petra, která už se smířila s tím, že zůstane bez dětí.
Čtěte také:
- Jsem mrcha, nebo prostě máma? Příběh Kláry (28), která zkoušela být náhradní matkou
- Kateřina (32): Domů k rodičům už nevkročím, dělá se mi z nich zle!
Nový komentář
Komentáře
Kdo se bude starat o Vás, až Vám bude třeba 70? Zeptejte se matky, koho Vám pošle na pomoc.
Petro, sbalte si kufry a vypadněte. Před 15 lety bylo pozdě! Maminka to přežije. Nicméně, vy přežijete maminku, velice pravděpodobně, takže CO přesně budete dělat potom v době, až budete úplně sama? Matce to vysvětlete a sbalte si své švestky a mazejte do svého bytu, pronájmu, na Mars. Kamkoliv. Že jste sama a bydlíte v tomto věku u závislé matky, není jen její vina. Už tak 15 let je to vina vaše. Začněte sakra žít.
Starou bačkoru za to může matka. Takovým lidem to vyhovuje. Petra se nemusela celý život o nic starat, protože všechno za ni řešila a rozhodovala matka. Vůbec nepotřebovala občanský průkaz, klidně mohla zůstat nesvéprávná. A kdyby po ní dneska někdo chtěl zodpovědnost a samostatnost, tak se zhroutí a bude plakat, protože sama bez maminky neumí nic. Změnit to mohla kdykoli, úderem svého 18 roku. Neudělala nic, tak holt smůla. Kdo chce kam... tak ať potom nebrečí.
Typická nezralá matka. Pro Petru dobrá zpráva je, že si alespoň uvědomuje citové vydírání, kterého se vůči ní matka dopouští. Každopádně, matka se sama od sebe nezmění, Petra se už měla dávno postavit na zadní a matku opustit. Čím bude starší, tím hůř, protože než se k tomu odhodlá, nejenom, ýe už bude mít sama po sezóně, ale hlavně matka může začít být opravdu nesoběstačná.
Doporučovala bych na nic nečekat, sbalit se a odejít. A v případě, že matka ji začne opět stalkovat (jako že začne), říci jí, že návštěvy striktně jednou týdně a to ještě za podmínky, že začne chodit k psychologovi a chodit tam třeba s ní. To je to nejlepší, co pro ni taky může udělat.
Dcera je pěkně hloupá, protože po smrti matky zůstane sama ! Neměla by se nechat vydírat. Pomáhat a postarat se o matku to ano ,ale ne si od ní nechat vzít vlastní život.....i ta dcera má právo být šťastná, mít své dítě ,mít svou rodinu.
Já v tom vidím slabost Petry. Nedokáže matce vysvětlit, o čem je život a jít si za svým Takže ne matka, ale i Petra má na celé věci lví podíl. Matky bývají všelijaké a jejich pohnutky, kdy dětem brání v rozletu, jsou časté. Viděla jsem to u známé. Našla si kluka a když se chtěli vzít, její matka mu ji tak očernila, že by pes kůrku od ní nevzal, jen aby nezůstala doma sama. Ale mladí ji prokoukli, vzali se a manželství jim vydrželo, byli a jsou spolu šťastní.
Zažila jsem něco podobného. Otec zemřel, když mi bylo 8 a matka si už nikoho nehledala, prý aby mě třeba nebil někdo cizí. Hlídala mě na každém kroku, když jsem šla na čaje nebo na ples, čekala na mě před kulturákem, aby mě nemohl nikdo doprovodit. Stejně mě neuhlídala, našla jsem si hocha z dobré rodiny a ona byla přesvědčená, že jeho matka nikdy nedovolí, aby si mě vzal. Takže, dokud jsme spolu jen chodili, byla v klidu. Po 4 letech jsem jí oznámila, že se budu vdávat / nemusela jsem /. A oheň byl na obou střechách. Ani matka ani potenciální tchýně si to nepřály. Matka chtěla, abych se vdala až ona umře. Závěr, matka zemřela, když mi bylo 43 let. S manželem jsme oslavili letos 50 let manželství, mám dvě dospělé dcery, dvě vnoučata. Nic z toho bych dnes neměla.