cl.jpg
Foto: Shutterstock

Veronika, redaktorka

Na čas před Velikonočním pondělím jsem se vždycky těšila, protože k nám na maloměsto přijela pouť. A to znamenalo nějaký ten langoš, cukrovou vatu, turecký med a následné bolení břicha, které za to ale stálo. Vždyť to bylo jednou ročně. Ale samotné Velikonoční pondělí pro mě bylo spíš za trest a plné trapnosti. O tom, že se hned druhý den šlo do školy, ani nemluvě. Každopádně jsem vyrostla v paneláku, takže pro mě pomlázka znamenala otevřít, stoupnout si mezi přední dveře a nechat se vyšlehat. Myslím, že třeba na vesnici může být pomlázka zábavná, ale v těchto podmínkách to bylo spíš utrpení. Nalití tatínci, brutální kolednící…to nebylo nic pro mě. Jako starší jsem přestala koledníkům otevírat a oni postupně přestali chodit.

Marta, editorka

Nikdy jsem nebyla příliš velkým příznivcem Velikonoc. Baví mě barvit vajíčka, malovat na ně voskem, jsem ráda, když se sejdeme s rodinou. Ale ty chvíle, kdy k nám přišli spolužáci a kamarádi, a já musela jít ven a stát a čekat, až dopovídají koledu a vyšlehají mě, ty mi vždycky přišly docela trapné a neměla jsem je ráda. Když jsem byla větší, už jsem říkala, že nebudu doma, aby nechodili. Velikonoce jsou určitě fajn na Moravě, ale v našem mini městě s 3000 obyvateli to nebylo nic moc. Ačkoliv jsem nevyrůstala v paneláku jako Veronika, probíhalo to dost podobě. Teď už chodíme s maminou, když k našim přijedu, dávat vajíčka dětem, které u nás zazvoní. Ale žádní spolužáci z dětství už naštěstí hodovat nechodí a ti aktuální bydlí v Praze a také Velikonoce příliš nedodržují. Teď v dospělosti už mi Velikonoce tolik nevadí. Beru to hlavně jako takový den pro děti, kdy si vykoledují vajíčka nebo něco dobrého. Jediná věc, kterou na nich aktuálně nemám ráda, je můj bratr a jeho synové. Vždycky měl ve zvyku docela brutální hodování, kdy mě mlátil ještě tou silnější stranou hodovačky a jeho synové to bohužel pochytili od něj. Jakoby se vyžívali v tom, že to bolí a mohou jednou za rok holky pořádně „zmlátit“ tlustým koncem hodovačky. I když jim s mámou vždy nadáváme, stejně si nedají říct.

Vendula, zástupkyně šéfredaktora

Vyrůstala jsem ve Znojmě a velikonoční tradice zde byla poměrně silná. Barvily jsme s maminkou vajíčka, měly jsme nachystané pohoštění i lahvinkou něčeho silnějšího. Koledníci přicházeli z řad sousedů, příbuzných a mých spolužáků. Ono nastavení zadnice bylo trochu trapné a zvyšovalo se věkem. Po střední škole mám Velikonoce trochu v mlze. Pár velikonočních svátků jsem trávila v Německu, kde jsem žila, a moc se mi líbila tradice schovávání vajíček a čokoládových zajíčků v parku či na zahrádce. A je tu dospělost. Posledních patnáct let trávím svátky jara v Podkrkonoší. Asi už víte, že tam máme roubenku a já si vesnické prostředí moc užívám. V “naší” vesnici je zvykem, že přesně týden před Velikonočním pondělím chodí na pomlázku dívky a hoši jim to o týden později oplatí. Máme to štěstí, že všichni sousedé jsou skvělí a mají každý rok složenou vlastní koledu, někteří chodí s houslemi či jiným hudebním nástrojem a pokaždé se jedná o milé setkání. Vajíčka, čokoládové dobroty a pentličky patří k samozřejmosti. Ano, i na alkohol dojde, ale s mírou. Letos budou Velikonoce pražské a asi trochu smutné, bude se nám stýskat. I tak si ale nabarvíme vajíčka a vyzdobíme domácnost. Větvičky jsou již ve váze, osení zaseté, ozdoby připravené. Nálada ale trochu chybí. Tak snad zase za rok.

shutterstock-380095150.jpg
Foto: Shutterstock

Karolína, redaktorka

K Velikonocům jsem si neudělala vztah. Možná je to tím, že jsem vždy bydlela ve městě. Navíc, když mi bylo asi deset let, šla jsem venčit ve tři odpoledne na Velikonoce do parku psa, když ke mně najednou přišli dva totálně opilí cizí chlapi. Sešvihali mě pomlázkou tak, že jsem měla na zadku červené pruhy. Máma neměla Velikonoce v lásce nikdy. Kvůli mně občas hodila vajíčka do slupek od cibule a koupila beránka, ale od nějaké doby jsme dokonce vypínaly zvonek. Už jako malá jsem nechápala, proč bych se měla nechat řezat od chlapů, přišlo mi to hrozně ponižující. Mámě taky. Myslím si, že jako ateistka žijící v demokratické zemi mám právo vybrat si, jaký z křesťanských svátků budu a jaký nebudu slavit. I když svůj názor nikomu necpu, stejně musím každý rok poslouchat, že bych měla Velikonoce začít slavit.

Julie, redaktorka

Velikonoce jsou pro mě v první řadě svátky jara. Oslavou nového života. Miluju ten čas, kdy přibývá světla a sluníčka, všechno se zelená, rodí… Možná je to i proto, že jsem právě v tomto ročním období přišla na svět i já. Ale nedám dopustit ani na klasické velikonoční tradice. Nepohoršuje mě ani to, když mě nějaký muž „omladí“ pomlázkou. To k tomu prostě patří. Vyrostla jsem v malé vesničce, kde se staré zvyky dodržovaly.

Na Zelený čtvrtek muselo být něco zeleného, na Velký pátek jsme se brzy ráno omývali studenou vodou z potoka, aby nás chránila před nemocemi, neprali jsme v ten den prádlo ani nezahradničili…bylo toho hodně. Ne že bychom tomu věřili. Šlo spíš o hezký zvyk, který svátky zpestřil. Každý rok jsme se jako děti těšily také na čtvrteční a páteční obcházení vsi s řehtačkami. Bylo to vždy večer, za tmy, a my s napětím čekali, kdy zpoza rohu vyběhne bílá postava Jidáše, který nás začne honit. I ti dospěláci v bílých prostěradlech se na tu chvíli proměnili v malé děti a zapomněli na všechny starosti.

Samozřejmě se pekl mazanec, jidáše, barvila se vajíčka a pletla pomlázka. S tou pak o Velikonočním pondělí neobcházeli stavení nejen kluci, ale všechny děti ze vsi. Tedy i dívky. A pěkně společně. Bývalo nás i kolem třiceti. Tehdy ještě bylo zvykem podarovat koledníky opravdovými vajíčky. Sladkosti byly spíše vítaným zpestřením, hlavně od chatařů. Dnes je to přesně naopak. Když k nám přijdou děti s plným košíkem čokolády a bonbonů, po cibulí obarveném vajíčku s radostí sáhnou jako po čemsi nevšedním. Doba se mění. A s ní pozvolna mizí tradice a zvyky i na vesnicích. Děti mají jiné zájmy. A to mi přijde jako velká škoda.

Reklama