Foto: Shutterstock
1. Jdete na to moc zhurta
„Nejlépe se naučíš plavat, když tě někdo hodí do vody.“ Pokud také razíte tohle životní krédo, pak ho určitě nepraktikujte na dětech při učení plavání. Možná se v záchvatu paniky skutečnou nějak dostanou ke břehu, ale také si z tohoto zážitku mohou odnést pořádné trauma. A do vody už nikdy nevkročí.
„Nelze přeskočit základy. Prvním krokem a nedílnou součástí výuky plavání jsou základní plavecké dovednosti. Především: dýchání do vody, splývavá poloha (na břiše i na zádech s hlavou v prodloužení trupu), orientace ve vodě i pod vodou (je nutné mít otevřené oči), pády a skoky (různé druhy skoků, které provádíme z rozdílných výšek), zažít si „pocit vody“ (pochopit a cítit záběrové plochy a polohy, pochopit, které pohyby zajišťují pohyb vpřed a naopak),“ uvádí Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík.
2. Vodu vnímáme jako nepřítele
Dodnes skáčete do vody se zavřenýma očima, rukou si držíte nos a litujete, že vám chybí třetí ruka, abyste si mohla ucpat ještě uši? Hlavně tyhle „vychytávky“ neučte své děti. „Takto vedenému dítěti zkomplikujeme výuku plavání, protože se může začít bát vody v očích a nose,“ upozorňují lektoři z Plavecké školy Žabička.
Tak jako ve všem, i při výuce plavání bychom měly jít dětem příkladem. Pokud potápění nevyhledáváte, nebo při něm dokonce panikaříte, najděte jim kompetentnějšího učitele.
3. Splývání není ztráta času
Naučit dítě plavat = vštípit mu pohyby rukou a nohou, které ho posunou vpřed? Velká chyba. Jak už bylo řečeno, začínat se musí od píky. A jednou dovedností, kterou si malí (i dospělí) začátečníci musí osvojit, je splývání. Vznášení se na vodě na zádech a na břichu je podle lektorů dalším předpokladem dobrého plavce.
„Dítěti vysvětlíme, že se má nafouknout jako balon a položit se na vodu na záda a vůbec, vůbec nic nedělat. Dolní i horní končetiny dá do tvaru hvězdičky. My jej můžeme přidržovat ze spodní části zad, případně přidržet i pod bradou a mírně mu zaklánět hlavičku. To stejné můžeme vyzkoušet i v poloze na břiše. Můžeme přidržovat pod bříškem,“ popisuje nácvik Štěpánka Štrougalová.
4. Prsa a nic jiného
Plave tak většina nás „amatérů“, protože prsa považujeme za nejjednodušší plavecký styl. Nejspíš proto, že při něm držíme hlavu pěkně v suchu, nad hladinou (což je mimochodem chyba, protože si tak ničíme páteř). Jenže to je prý přežitek. Lektoři dnes volí pro začátek styly kraul a znak.
„Plavecký způsob prsa je při správném provedení koordinačně náročnější než kraul a znak. Ty mají jednodušší strukturu pohybu a odpovídají dosavadním pohybovým zkušenostem dětí v tomto věku. Tyto způsoby navíc podporují správné držení těla a pohybový aparát zatěžují symetricky,“ vysvětlují v Plavecké škole Žabička.
S tímto postupem souhlasí i Štěpánka Štrougalová: „Nám v Juklíku se velmi osvědčilo začít výukou plaveckého způsobu znak. Odpadá totiž souhra s pravidelným dýcháním do vody a děti se velmi brzo mohou radovat ze svých dovedností.“
Dalším stylem, před nímž odborníci varují, je takzvaná „čubička“, kdy děti ve vodě horečně hrabou ručičkama i nožičkama. Pokud si tento styl zafixují, těžko se odbourává a mění za správný.
5. Výběr nesprávných pomůcek
Klasický nafukovací kruh nebo rukávky nejsou to pravé ořechové. Nejde jen o to, že udržují dítě v nesprávné poloze pro výuku. Hlavně z nich může vyklouznout, nebo mohou i prasknout, což je riskantní. Volte raději bezpečnější alternativy. Lektoři doporučují například pásek s pěnovými plováky, plavky se zabudovanými kusy polystyrenu, polyethylenové nenafukovací rukávky, ale i speciální pěnové desky či žížaly.
Zdroj informací: Plavecká škola Žabička, Baby Club Juklík, Štěpánka Štrougalová
Čtěte také:
- Naučte do léta děti 5 základních plaveckých dovedností. Neučte je hned plavat
- Jak chránit oči u vody: Nezapomeňte na brýle a pozor na sinice. Je pro oči nebezpečnější bazén nebo moře?
Nový komentář
Komentáře
Upřímně řečeno si myslím, že "správný styl" je dost nesmysl. Ano, kdybych chtěla mít z dítěte olympijského plavce, pak ano, má smysl drilovat styl a jiné dovednosti. Ale na to, aby si člověk občas někde zaplaval u rybníka, nebo se neutopil, když nějakým omylem do vody spadne, na to stačí prostě a obyčejně plavat. Jedno, jakým stylem. Vykašlat se na nějakou strukturu pohybu, na to, jaké jsou záběrové plochy a nebuzerovat dítě za nesprávné polohy a dýchání. Ono to trauma může být spíš z tohohle přístupu, než z vody jako takové. Když se dítě ráno děsí, že musí jít dnes se školou na plavání a co tam zase bude, brečí a přesvědčuje rodiče, že má rýmu a tedy určitě nemůže plavat, je to určitě špatně.
Plavat jsem se naučila sama v 11 letech, ve školce i škole na plavání povinném jsem se bála a nikdo se mnou nehnul. Plavu moc ráda, vydržím dlouho, plavu prsa, to mi stačí. Na zádech plavu taky, ale co je to za styl, těžko říct
Skákání do vody jsem zkusila, a už nikdy více, nic mi to neříká a nemám důvod skákat. Potápět se taky ne, a už vůbec ne s otevřenýma očima. Pokud budu chtít jednou zkoumat podmořský svět, taky budu mít brýle. Splývání mě taky neoslovilo. Takže tak.
Tak ja na plavání chodila a naučila sem se tam plavat, prsa. Jako dítě jsem i byla pod vodou. Ale vždy zavřené oči a držela si nos . A teď už mi i vadí, když mi nateče voda do uší. No, žádný plavec nejsem, nejraději si jen tak lehnu na vodu. A ty uši si buď držim
nebo si vezmu ten cestovní polštářek, jak je jen za krk a on mi ty uši zavře. Náš pravnoucek, 6let, skáče do vody, plave pod vodou, nos nedrží. Nad vodou mu zatim moc plavat nejde. I když to jsou už tři týdny co tu byl. Když se nebojí, tak se naučí rychle.
Tak se naučila plavat moje hlídací holka. Byly jsme na molu na přehradě a říkám jí, Emi, já skočím do vody a až vyplavu, skončíš a já tě vezmu. Co myslíte, ještě jsem ani neotevřela oči a vedle mě žbluňk. To jsem valila jak Phelps, tu neposlušnou opici dotáhla k žebříku, vylezly jsme a dostala kázání až se krčila. Potom už skákala opravdu až na povel a pokaždé se dohrabala k žebříku sama. Celé odpoledne se tulila a když pro ni přišel tatínek, hned se pochlubila, že ji teta seřvala. Tatínek řekl, že jsem jí měla dát na zadek, ale já ty svoje hlídací děti nebiju. S jejími rodiči to bylo těžké, pořád v ní viděli mimino. Na kole se naučila na vypůjčeném, až když jsme přijely za jejím otcem do práce, naznal, že by jí mohl kolo koupit.
No ale bod dvě, to není kvůli strachu. To je proto, že voda v nose a očích je prostě zatraceně nepříjemná. Pálí to a štípe, jako by člověk jedl nějakou velice pálivou papričku. Což mi lidi nevěří, protože údajně tyhle pocity nemají. Dobře. Ale předpokládám, že s tímhle nejsem sama na světě, že bude asi víc lidí, kteří vodu v nose a očích upřímně nesnášejí, protože jim to způsobuje bolest. Ne, není to obsahem chloru, dělá to jakákoli voda, nejen bazénová s různými přípravky. Navíc ten nepříjemný pocit přetrvá i dlouho po tom, co jsem už z vody vylezla a vyplýtvala všechny nadávky.
Oči mám pak červené jako králík a sliznice v nose poškozené a podrážděné. Děkuju, nechci. Ale taky nechci být označována za panikáře, co se bojí si potopit hlavu. 