Jak vnímají první měsíce nových pravidel v oblasti pěstounské péče média? Kriticky, ale jinak než loni. Stala se zvláštní věc: zatímco ještě před rokem se v českých médiích objevovaly emotivní články o rušení kojeneckých ústavů a dětských domovů (věcně nepřesné), nyní se debatuje o situaci v terénu „po reformě“. Tu ovšem většina autorů najednou bere za samozřejmou – a správnou věc. A to vůbec není špatné.
Učinili jsme s pomocí vyhledavačů newton Media vlastní průzkum mediálních výstupů od ledna 2013 do poloviny dubna. Ve srovnání s uplynulými léty téměř vymizely texty, v nichž se bez kontextu kritizuje zavírání ústavů, v nichž emotivně vystupují manažeři nebo manažerky a varují před dětmi, které po reformě skončí na ulici.
Svým způsobem je dnešní zpravodajství z terénu kritičtější než dřív, ale je věcnější – a blíží se více realitě. Charakteristickým novinovým titulkem pro první měsíce roku 2013 je tento:
Transformace závisí na nasazení sociálních pracovníků, kteří však nevědí, kam dřív skočit
„Abychom snížili počet dětí v ústavní péči, stát vymyslel dobrou myšlenku, ale rychle vykvašenou,“ řekl například František Vogl, šéf odboru sociálně-právní ochrany dětí v Rychnově nad Kněžnou Právu.
„Se změnou systému,“ píše Právo, „vznikly úředníkům nové povinnosti. Sociální pracovnice musí nejprve vysvětlovat, jaké povinnosti a práce se k pěstounské péči vážou. S každým žadatelem se musí jednat zvlášť. Vyplnění přihlášek, zařazení do evidence, dohody pro děti, individuální plán ochrany, posouzení stavu situace, návštěva v domácnosti, vysvětlování kladů a záporů – to vše se musí stíhat v zákonných lhůtách, které se se změnou zákona ještě zpřísnily.
Pěstoun pak může po úřednici žádat i různé služby, jako je třeba asistovaný kontakt s rodiči dítěte nebo pomoc při shánění souhlasu rodiče třeba ke zdravotnickému zákroku či hlídání při nastoupení dovolené, na kterou v délce 14 dnů mají pěstouni nově právo. Celkově je třeba s pěstouny více pracovat. A to ještě sociální pracovníci mají procházet intenzívním školením.“
Naše rozsáhlá anketa, kterou nabízíme v tomto vydání Edice Otvíráme, tuto zkušenost ze současné praxe potvrzuje.
Regionální deník 5+2 zase našel pro své zpravodajství Plzeňana Jana Otýse, jenž ve svém životě prošel jak ústavní, tak pěstounskou péčí. „Především je dobře, že ke změně systému konečně došlo,“ říká Otýs. „Žít v ústavní péči nebo v pěstounské rodině je pro dítě nebe a dudy. Já si myslím, že právě děti z kojeneckých ústavů trpí nejvíce traumaty a psychickými problémy, s kterými se pak v době dospívání těžko vyrovnávají.“
A jak Jan Otýs hodnotí kroky, jimiž je nový zákon naplňován?
„Stát a jím pověřené organizace se teď hodně soustředí na školení stávajících pěstounů. To je dobře, ale podle mě by se měli všichni zaměřit více právě na širší oslovení veřejnosti a zlepšení mediálního obrazu novely. Tomu dost uškodila především bulvární média. Získat dostatek zájemců o profesionální pěstounství je teď totiž bezpochyby zásadní. Celkově by ale určitě měla být prvotní podpora problematických rodin, tak aby co nejméně dětí bylo rodičům odebíráno. Pak by ani nebylo zapotřebí tolik pěstounů.
„Nová pravidla, staré potíže,“ píše Gabriela Lachoutová v Euru, podle níž se po odhlasování novely žádné vítězství zatím nekoná. „Stát totiž pouze rozdal úkoly, podmínky pro jejich splnění však dosud nenastavil.“
„Aktuální situace v krajích a tzv. trojkových obcích (s rozšířenou působností) je doslova a do písmene nezáviděníhodná,“ píše Lachoutová. „Orgány sociálněprávní ochrany dětí byly již před přijetím novely zákona přímo zavaleny prací. K té navíc přibyla s novými pravidly celá řada dalších úkolů, které poddimenzované stavy sociálních pracovníků nemohou ani při nejlepší vůli zvládnout. Ne nadarmo se říká, že papír snese vše. Nadějně vyhlížející plány ministerstva, které měly na úřady přivést více zájemců o náhradní rodičovství, berou zasvé ve zděšených tvářích státních zaměstnanců, kteří se obávají, že se nebudou schopni v rozumném čase o nadstandardní počet zájemců o pěstounství postarat. Představy o tom, jak je většina opuštěných dětí umisťována do náhradních rodin namísto do ústavů, tak mizí v nenávratnu.“
Aniž bychom chtěli snižovat význam současných potíží, buďme rádi, že jsme se již posunuli ze stavu vysvětlovacího (“ústavy opravdu nejsou řešením“) do stavu praktické implementace (“jak to udělat co nejlépe“). Že se spolu s realitou posunula i média, je prvním dílčím vítězstvím.
Michal Růžička
| «- předchozí díl ČLÁNKY Z EDICE OTVÍRÁME další díl -» |
|---|
V redakci ŽENY-IN.cz rádi pomáháme Edici Otvíráme. Na další zajímavý článek se můžete těšit v pátek 17. května v hlavním vydání.
Nový komentář
Komentáře
Je dobře, že pan Macela tvůrce reformy, odešel z ministerstva. Snad to po něm někdo dá dohromady.
pajda — #13 no teda z toho všeho to vypadá, že to bude nějaká hodně zvláštní rodina.
Já vnuky nemám, ale neumím si představit, že kdyby jo, tak že je jen tak nechám hladovět, a budu čekat na nějaký "zázrak". Kdyby nic jiného, tak nejlevnější rýže a bezvaječné těstoviny, to se dá vždycky, a teď zjara bych šla třeba na lebedu a udělala z ní špenát. 
Třeba jednorázovou dávku v hmotné nouzi taky nikdo nevyřizoval? 
Mně se to celé prostě zdá podivné. 
Možná by fakt těm dětem bylo líp v děcáku, ale už asi tak 15 let...
Rikina — #12 já ti to trošku upřesním: o pomoc jsme žádali už v říjnu, jenže to nám bylo sděleno, že "všechno je v pořádku a nemáme se do toho plést". Znovu v prosinci, pak v lednu - to jsme se dozvěděli opravdovou perličku: "V té rodině jsou velké problémy, ale paní řešila jenom tu mladší, ta měla nějaké potíže, když jsme nic nehlásili, tak se o kluka nestarali", a znovu těsně před úmrtím matky - kluk ve škole zkolaboval z hladu (potřetí v jednom měsíci). Týden na to matka umřela a my jednali s babičkou, přislíbila platit teplé obědy a dávat klukovi kapesné, jakmile bude z čeho. Dodnes obědy nemá a peníze žebrá ve škole od spolužáků - vrátit je samozřejmě nemůže, takže už dochází k výhružkám fyzickým násilím.
Myslím, že to je celkem logické - aby se mohl nějaký "úřad" začít starat, musí dostat informaci, že se něco stalo, žádost o něco, prostě ten první podnět musí přijít od občana. Není v ničích silách sledovat všechny občany v obci, a mít přehled, kdo by náhodou zrovna něco potřeboval. Upřímně řečeno ani bych to nechtěla, být furt pod drobnohledem.
Zřejmě v níže popsaném případě nezletilé děti, protože jsou nezletilé, netušily, že by měly něco sdělovat úřadům, a jejich prarodiče to prošvihli, protože měli plnou hlavu starostí s nemocnou dcerou. Navíc pokud se přestěhovali někam úplně jinam, nejspíš je neznali ani spoluobčané, aby se toho ujal nějaký jiný příbuzný nebo rodinný známý a poradil jim to. Takže se věci holt vyřizují až se zpožděním, když se do toho vložil někdo třetí. Ale to přece není chyba systému ani příslušných sociálních pracovnic, nebo koho. No a aby se "zasáhlo okamžitě", protože matka umírala několik měsíců? To jako sebrat nemocné ženě děti před očima a strčit je do děcáku? Kdo rozhodne, jestli je dotyčná už dost nemocná na to, aby se jí mohly vzít děti, nebo ještě málo nemocná?
Z toho bych taky nebyla nadšená, kdyby si někdo osoboval právo rozhodovat o mých věcech a záležitostech dříve, než umřu, protože stejně za chvíli umřu. 
To by byl dost nebezpečný precedens. 
carmi — #10 To bylo v roce 1989.To sporožiro nebylo dlouho(si myslím) a prostě sme měli jeden účet
a k notáři sem se dostala až za těch půl roku.Pak už to šlo rychle.Bez problému vše moje
A ten důchod,sem nevěděla,co mám dělat,tak sem se šla poradit na úřad a tam mě řekli,že nic nemám vyřizovat,že mě to přijde
tak sem čekala(jak blbec) až pak sousedka mě řiká,že si to musim jít sama vyřídit.No není nad to se poradit na úřadě
Pak už to taky šlo rychle,poslali tu zálohu a pak vše doplatili zpětně.
denkas — #9 Ty zablokovaný účty, to je taky pěknej problém. Pěkná blbost. Já měla svůj účet a kupodivu ten notáře nezajímal, takže jsem neměla žádný velký problém. Ale já měla asi štěstí na slušného notáře.
carmi — #8 Já vydělávala normálně
Půl roku zablokovaný účet,půl roku než sem dostala sirotčí
a 3 děti na krku.Nojo,to už je přes 20 let.Zvládli sme to.Ale vůbec by mě nenapadlo jít v práci ,nebo na úřadě si říct o peníze.Nojo,člověk to neumí.Pak jedna ženská,když ovdověla,dostala v práci snad 5 tisíc a ještě tenkrát jak dlouho marodila,byla na práškách.Ale zase můžu říct,že sem se z toho dostala celkem sama.
denkas — #7 Já měla štěstí v neštěstí, že jsem zrovna opravdu dobře vydělávala. Být to teď, tak je to průser
carmi — #2 Jenže jim taky musí někdo poradit.Nikde nic sami od sebe nedaj
Mě poradili "dobře" na úřadě a díky nim sem sirotčí dostala až za půl roku.A obec? Když si člověk sám neřekne,tak na tebe kašlou.Já sem nevěděla,že bych si o něco mohla říct.
Ale naštěstí sme zase až tak špatně na tom nebyli.Děti měli co jíst.Ale sranda to nebyla
pajda — #5 To je hrozný, jak snadno se člověk ocitne ve vzduchoprázdnu. A když si člověk ještě uvědomí, jak na tom ty děti jsou po smrti matky psychicky.
kukátko — #4 neeee...oficiálně tam ty děti nebydlí, jsou i s matkou hlášeny jinam, do jiného okresu. Bohužel rodiče si umírající dceru vzali k sobě i s dětmi. Původní obec netuším, v kontaktu jsme s naší sociálkou a velmi málo i s tou rodinou.
pajda — #3 A co třeba nějaká pomoc od obce? Tam by se žádat nedalo?
carmi — #2 to, co dostali, nestačilo ani na dluh za pohřeb...
pajda — #1 Sodiálka by jim měla dát alespoň zálohu na sirotčí důchod. Mám s tím (bohužel ) zkušenost a vím, že zálohu vyplatili poměrně rychle. Jinak - je to teda hrůza
Hmmmm...teď řešený případ: úplně osiřelí sourozenci, 17 a 12 let, žijí u babičky s dědou, kteří je mají "zatím" uživit zu jednoho starobního a jednoho invalidního důchodu - oba důchody v nejnižší výšce. A neděje se nic. Jídlo pro toho staršího v akutním případě (kdy prostě "není" a on je třeba 24 hodin hlady) platíme ve škole ze svého - něco jíst musí a občas se složí z hladu. Sociálka to samozřejmě ví, ale prý to "bude trvat" - taky přístup. Pokud by se zasáhlo okamžitě (úmrtí matky se čekalo několil měsíců, umírala hodně dlouho) a děti šly do domova, možná by to bylo pro ně zlé, ale aspoň by se najedly...s takovou totiž odebrané stejně skoční, ale už s nálepkou zlodějů a problémových jedinců. Nevím, jak moc by jim pomohl pěstoun - jsou totiž už poněkud velké...