Od dětství jsem slýchala přísloví „Jaký pes, takový pán“. Nikdy jsem nad tím hlouběji nepřemýšlela až do chvíle, než kdysi dávno oběhly internet obrázky několika pečlivě vybraných majitelů a jejich psů. Podoba byla obrovská. U nás v kanceláři vznikla debata, zda je to reklamní trik anebo zda je to pravda. Všichni do jednoho vytahovali své známé a sousedy a popisovali a kreslili a fotky nosili. Jen já jsem nikoho, kdo by se svému psu podobal, nemohla najít. Začala jsem pozorovat své okolí. A už jsem to viděla! Tak například paní Polná, z pátého patra. Knírač. Paní Polná sice neměla urousaný knírek a měla jasně modré oči - ale účes! Krátce střižený, napohled téměř trimovaný, účes barvy pepř a sůl. Mohla by svého knírače nosit jako příčesek a kdyby tolik neštěkal, nikdo by si nevšiml. Nebo zlatník od nás z ulice. Starší, psychicky vyrovnaný pán s o číslo větší konfekční velikosti své kůže. Pitbull – starší, psychicky vyrovnaný pán s o číslo větší kůží. Oba jdou rozvážně ulicí, podbradky se jim rytmicky pohybují do kroku, obejdou svou trasu a hajdy domů, do klidu.
Pak jsem ale byla u Ireny. Irena má dlouhosrstou čivavu. Velká, vykulená očka, malinký čumáček a nádhernou srst. Irena pravý opak. Malé oči, vyšpulené rty a na hlavě pár krátkých chloupků. Říkala jsem si: „A, tady to máme, platí to jen někdy a lidé z toho hned udělali přísloví!“ Chvíli jsme si s Irenou povídaly. Říkala, že její manžel slíbil, že bude doma už před dvěma hodinami a že přinese nákup. Byla docela rozčilená. Najednou zarachotily klíče v zámku a čivava začala hystericky štěkat. Blafala vysokým hlasem na dveře, dokud se neotevřely a Ivo nevešel pozdě a bez nákupu do předsíně. To vytočilo mou kamarádku Irenu natolik, že zapomněla na mou přítomnost a vysokým hlasem ječela, že už to udělal po druhé, že to tak dál nejde, a kde teď sežene nákup, že mu to říkala, že to máma říkala jí… Do toho štěkala čivava a já koukala na provinilého Iva a dvě stejně uječený ženský, jednu lidskou, jednu psí. A najednou jsem tu podobu viděla, byla mi celou dobu skryta a nebýt toho, že Ivo přišel pozdě, nikdy bych si jí nevšimla.
Nebo můj kamarád Pavel. Několikrát si stěžoval jak jeho kokršpaněl Dan prchl z Kobylis až do Dejvic za účelem sexuálního styku s fenami, které si páníčkové nestačí uhlídat. Pak se vždycky vrátil a Pavel jen doufal, že nepřijdou majitelé březích fen. Pavel sám přitom je náramně sexuálně náruživý a každé léto jezdí stopem po Evropě, láme ženský a pak jenom trne, aby nebyl tátou.
A takových příkladů by se dalo uvést spousta, ale na to teď nemám čas. Za chvíli jdu s přítelem na večeři a musím udělat něco se svými divně střapatými vlasy, kterými se tolik podobám svému westíkovi.
Reklama