persan

Vlastnit peršan, klenot mezi koberci, je velké štěstí! Myslíte? Musím vám říct, že to tak vždycky není.

I my jsme měli doma peršan. Překrásný tmavě červený koberec s nádherným vzorem. Co já si pamatuji, sídlil tenhle majestátní kousek nejprve v obýváku, po drobné přestavbě dispozic bytu u babičky v ložnici.

Jako dítě jsem z něj míval trochu strach. Muselo se po něm chodit „po špičkách“. Byl to rodinný klenot, který se pravidelně opečovával. Hrát jsme si na něm nesměli.

Když babička zemřela, vztah rodiny k peršanu drobně ochladl, přesto jsme k němu chovali posvátnou úctu. Jenže děti (my) chtěly pejska a jednou si domů pejska i přivedly.

První nehoda

Jak dopadne peršan, když na něj štěňátko udělá loužičku? A jak dopadne štěňátko? Zvítězila láska k malému uňafanému chlupáči. Štěňátko bylo zkrátka roztomilejší a peršan jen peršan. Psík dostal vynadáno a peršan saponátem.

Po několika dalších podobných nehodách se začal Peršan tvářit velice zkroušeně, a tak jsme se rozhodli pro radikální řešení. Peršanu se zbavíme!

Jak se ale zbavit pokladu?

Nebylo snadné vymyslet, jak jeden z rodinných klenotů s patřičnou úctou zlikvidovat. Uvažovali jsme o prodeji, ale přišlo nám to příliš neosobní - babička by peršan nikdy neprodala. Smotat ho a dát na půdu, to by byl jeho konec. Nakonec padla volba na kamaráda, dlouholetého rodinného přítele, kterému jsme peršan věnovali. Zdráhal se, ale nakonec naše důvody pochopil a souhlasil: „Že ho u něj budeme mít v opatrování.“

A tak jsme se úspěšně zbavili peršanu - rodinného dědictví, které se nám stalo koulí na noze.

Jak byste se rozhodla vy: pejsek, nebo peršan?

 

TÉMATA:
DŮM A BYT