Vlastnit peršan, klenot mezi koberci, je velké štěstí! Myslíte? Musím vám říct, že to tak vždycky není.
I my jsme měli doma peršan. Překrásný tmavě červený koberec s nádherným vzorem. Co já si pamatuji, sídlil tenhle majestátní kousek nejprve v obýváku, po drobné přestavbě dispozic bytu u babičky v ložnici.
Jako dítě jsem z něj míval trochu strach. Muselo se po něm chodit „po špičkách“. Byl to rodinný klenot, který se pravidelně opečovával. Hrát jsme si na něm nesměli.
Když babička zemřela, vztah rodiny k peršanu drobně ochladl, přesto jsme k němu chovali posvátnou úctu. Jenže děti (my) chtěly pejska a jednou si domů pejska i přivedly.
První nehoda
Jak dopadne peršan, když na něj štěňátko udělá loužičku? A jak dopadne štěňátko? Zvítězila láska k malému uňafanému chlupáči. Štěňátko bylo zkrátka roztomilejší a peršan jen peršan. Psík dostal vynadáno a peršan saponátem.
Po několika dalších podobných nehodách se začal Peršan tvářit velice zkroušeně, a tak jsme se rozhodli pro radikální řešení. Peršanu se zbavíme!
Jak se ale zbavit pokladu?
Nebylo snadné vymyslet, jak jeden z rodinných klenotů s patřičnou úctou zlikvidovat. Uvažovali jsme o prodeji, ale přišlo nám to příliš neosobní - babička by peršan nikdy neprodala. Smotat ho a dát na půdu, to by byl jeho konec. Nakonec padla volba na kamaráda, dlouholetého rodinného přítele, kterému jsme peršan věnovali. Zdráhal se, ale nakonec naše důvody pochopil a souhlasil: „Že ho u něj budeme mít v opatrování.“
A tak jsme se úspěšně zbavili peršanu - rodinného dědictví, které se nám stalo koulí na noze.
Jak byste se rozhodla vy: pejsek, nebo peršan?
Nový komentář
Komentáře
Proč nemít oboje.Peršan sice nemám,ale koberce ano,takže vím jaký to je problém.Ale vysavač s kartáčem to vezme dobře,hned vyluxuji i to ostatní a chlupy z čalouněného nábytku dostanu jednoduše mírně navlhčenou gumovou rukavicí.Pejsky mám tři a tři druhy chlupů-bílé,hnědé a černé.Ale jsou to naši miláčkové a tak to za ně musím uklidit oni mi to vynahrazují svoji láskou.Kdo pejska má tak mi to potvrdí.Jak ráno vstanu jsou první,kdo mne jde přivítat a hned na člověka skočí a chtějí se mazlit.Dřív jsem uklízela po dětech teď holt po nich.

OlgaMarie — #39 Já bych to před nikým neschovávala. věci získávají ducha tím, že se používají, ne že se z nich jednou za čas ve vitríně omete prach...užila bych si ho:)
No vida a já celé dětství prožila v obýváku s peršanem a běhouny. Milovala jsem je, v ornamentech jsem viděla různé světy, váleli jsme se po tom, pod stolem na židlích jsem měla domečky pro panenky. Nebyl problém. Ba ani s kočkami
ToraToraTora — #25 Syn mě varoval u koberců z Pákistánu. Do bytu nechci nic, co bych musela ochraňovat před malými dětmi. V Ikea jsem si koupila takové víceúčelové sedátko pro dva a jakmile si na ně sednu, opřu celá záda, okamžitě jsem v limbu, jak je pohodlné (k nelibosti psa, který si myslel, že je pro něj
).
ToraToraTora — #33 gauč už mám
mio — #36 Zlaté české ručičky, snad vymyslí rušičky....
šáhnou na koberec a vnoučata prostě vypnu..muhehe
ToraToraTora — #35 co ty víš, jak plně funční bude hologram za pár desítek let??
mio — #34 Neblbni, až já budu mít vnoučata, tak už dávno budou místo návštěv posílat své hologramy....a hologram peršanu neublíží
ToraToraTora — #32 to jo..ale koloběh života je věčný, zbavením se dětí se stejně pak můžeš pomalu připravovat na nájezdy vnoučat
enka1 — #30 požitkářko...
mio — #31 S dětmi jsem přišla nejen o iluze, ale i os poustu kvalitního zařízení. Hrnečky, které mi neladí do žádného servisu a je mi z nich i stydno pít však přežijí každý pád..
Na peršan a podobné libůstky se těším, až děti vyprovodím z naší domácnosti:)
ToraToraTora — #29 tak pak místo nového gauče pořiďte peršánek, ale obávám se, že do prostředí malých dětí (většího počtu malých dětí) je to trošku riskantní investice.
i když - moje kamarádka teď porodila 3.dítě ( splňuje tím pádem mnou výše uvedené) a peršan má. Ten je bez újmy. Ne tak italská kožená sedačka, kterou její tehdy 4 letá dcera prořízla nožem, když se snažila dostat do sáčku s gumovými medvídky a nůž jí ujel (ta dcera naštěstí na rozdíl od sedačky neutrpěla žádné řezné rány a ty matčiny pak přežila)
ToraToraTora — #29 ..a když se hodí na ten gauč...
mio — #28 Můj gauč pamatuje snad ještě rozorávání mezí a hajá se na něm bohovsky, ale takový kobereček, kvalitní kobereček, to je prostě nebe a dudy:)
ToraToraTora — #27 hele neurážej můj gauč, na tom se mi moc dobře válí
kareta — #26 Na tom se uplně jinak válí než na gauči z Ikey
ToraToraTora — #25 třeba hedvábnej, aaaaaaaach
Já je taky miluju, koberce můžu, s vlasem a hebké zvlášť
OlgaMarie — #23 Ty skutečně vzácné koberce by žádný mistr nenechal vázat děti. To jsou léta a léta praxe, aby každý uzlík byl jako druhý. O kobercích něco vím a na pravý peršan bych ulehla s potěšením a klidným svědomím.
mmch....ty tištěné spoje v tvém počítači vidělo daleko víc čínských nezletilých rukou
OlgaMarie — #23 velmi zajímavý úhel pohledu
ToraToraTora — #21 Kdysi mě syn varoval, zda jsem ochotná válet se po ručně vázaném koberci, představím-li si malé děti, které místo, aby seděly ve škole, vázají koberce...
Dcera na jednu seminárku vázala koberec a byl to děs běs. Pomáhala jí kamarádka i já. Pokud to není něčí koníček, tak je to bída a utrpení.