Jmenoval se Pepík. Vlastně Pe-pi – Pernatý pitomeček. Dnes už není mezi námi, ale jeho příběh je natolik zajímavý, že stojí za to být zapsán. Tady je, tak jak mi ho vyprávěla Pepíkova nejbližší přítelkyně.

Kdy a kde se Pepík narodil – tedy spíš vylíhl – netušil ani on sám. Co se však pamatoval, obýval nevelkou klec v kanceláři jakési počítačové firmy. Ano, tušíte správně, Pepík byl andulka. Přesněji řečeno, modrý andulák.

V kanceláři si Pepík brzy získal pověst hloupého a zlomyslného ptáka. Nikdo se mu příliš nevěnoval, a tak Pepík nemluvil. Ale především často vyhazoval ze dna své klece slupky od semínek a pírka. A to všem vadilo. Vždyť kdo měl ten nepořádek pořád uklízet? A tak bylo rozhodnuto, že Pepík musí pryč.

Pepík měl štěstí v neštěstí, neboť se ho ujala jedna mladá slečna a její rodiče. A tak se milý andulák stěhoval do nového domova. Dostal prostornější klec a především možnost proletět se po bytě. Po chvíli váhání toho využil. Jenže nečekaná svoboda ho zmátla, a tak přistál... na plech plný oleje od pečeného kuřete. Nožičky mu podjely a milý Pepík se vymáchal od špičky zobáku až po konec křidýlek v mastnotě ze svého vzdáleného příbuzného.

Na následující hodinu Pepík nikdy v životě nezapomněl a zvuk tekoucí vody ho dlouho dováděl k zuřivosti. Byl zamaštěný tak, že by se sám neočistil, a tak nezbylo než vzít jar a pírko po pírku ho umýt. Sice tak přišel i o přirozenou mastnotu peří, ale ta se brzy obnovila. Pohled na naprosto promočeného a uraženého Pepíka však byl srdcervoucí.

Nastal večer, Papík oschnul... a předvedl, proč byl v kanceláři tak neoblíben. Najednou upadl na podlahu klícky a začal se zběsile zmítat a rozhazovat kolem sebe zbytky semínek, kousky výkalů a drobná pírka. Jeho majitelka nezaváhala a milého Pepíka popadla... a správně diagnostikovala. Andulák Pepík totiž vůbec nebyl zlý a zlomyslný – byl epileptik.

Komu kdy onemocněla andulka, ten ví, jak těžké je, hlavně v menším městě, najít veterináře, který se v drobném ptactvu vyzná. A když má ještě vědět něco o epilepsii... Nakonec byl ale žádaný odborník objeven – pravda, v Praze, ale co by člověk neudělal pro svého pernatého kamaráda – a mohlo se začít s léčbou.

Kapky proti epilepsii však počítají se zvířaty poněkud hmotnějšími, než je andulka. Třeba taková kráva jich má dostat lžičku. Pepíkovi se naředila homeopatická dávka tří kapek do dvou litrů vody, a tu pak dostával k pití. Jestli kapky, které Pepíkovi ani ve vodě nechutnaly, zabíraly nebo ne, těžko říct. Záchvaty míval Pepík spíš podle počasí – když bylo horko, tak i vícekrát denně, v zimním období se četnost snížila i na jeden záchvat za týden.

Přes svou chorobu žil Pepík poměrně šťastným životem normální andulky. Ráchal se v koupátku, zápasil se zrcátkem a pokoušel se sblížit se s lesklou nohou od židle, v níž viděl andulčí slečnu. Dokonce i mluvit se naučil, ač se to u starších andulek už nepředpokládá. Říkal: „Pepíček je pěkný ptáček,“ uměl přitakat nebo vydával zvuky podobné telegrafu. Zkrátka byl to spokojený Pernatý pitomeček, a když nedávno skonal, zanechal v srdci svých lidí nejednu pěknou vzpomínku.

Měla jste někdy andulku? Nebo ji máte? Jaké s ní máte zážitky? Umí mluvit? Byla někdy nemocná? Nebo se Vám opeřenci moc nelíbí a máte radši srstnaté kamarády? Nebo ty šupinaté?

Reklama