Alena měla celý život nalajnovaný do poslední vteřiny. Dokonce si i plánovala, kdy se vdá a kdy bude mít děti, bez toho, aniž by věděla, zda v tu dobu bude mít partnera. „Měla jsem plánovací tendence už od malička a jakmile nebylo po mém, udělala jsem scénu, už ve školce. Všichni si na to zvykli a moc mi schválně nikdo neměnil plány. Samozřejmě později v práci se to dělo, tomu se nešlo vyhnout, okamžitě jsem tak musela začít všechno přeplánovávat a došlo to až do takového stádia, kdy jsem měla pět kalendářů. Dva online a tři offline, klasické papírové. Každý jsem měla na něco jiného a náramně mi to vyhovovalo, dávalo mi to jistotu, že je vše tak, jak má být a že vše stihnu. Jenže jsem nevěděla, že se tím ženu do pasti,” vypráví Alena.

645232d8cdf5eobrazek.png
Foto: Shutterstock

„Nikdy jsem nechodila pozdě a přesně jsem věděla, kde a co budu zítra obědvat, v kolik mám vypít kolik vody a kolik stran knížky musím přečíst, ideálně to stihnout od sedmi do osmi večer. Zároveň jsem měla plán i na to, v kolik půjdu spát a kdy se s kým uvidím. Jakmile mi to někdo změnil, rozčilovala jsem se a okamžitě to musela předělat k obrazu svému. Později se už mé okolí bálo mi něco rušit, tak se raději zařídili tak, aby mi vyšli vstříc, to bylo super, tedy alespoň jsem si to myslela.” 

Tímhle stylem a přehnaným způsobem Alena přicházela o některé své kamarády. „Nevnímala jsem to, byla jsem zažraná do neustálého plánování a byla to hlavní aktivita mého dne. Dělala jsem si jeden to-do list za druhým a pokud nebylo na konci dne vše odškrtnuto, že mám hotovo, přivádělo mě to do úzkostí. Dokonce to mého dlouholetého partnera donutilo se se mnou rozejít, a to byl kámen úrazu a zároveň děkuji, že se to stalo, jinak bych se vážně zbláznila,” říká Alena.

Už od mala měla zafixované v hlavě, že se ve třiceti vdá a hned na to bude mít dítě. Stálého partnera měla už od 23 let, a tak nic nenasvědčovalo tomu, že by to nemělo vyjít. Místo svatby a dítěte ale ke třicátým narozeninám dostala kopačky, jak již bylo zmíněno. „Celé mi to zkazil a já jsem prožila nejhorší chvíle svého života. Ale ne kvůli tomu, že se se mnou rozešel on, to mě samozřejmě také mrzelo, ale víc to, že nevyjde moje vysněná svatba a vznik naplánované rodiny. Přítel mi vysvětlil, jak nemůže být s někým, kdo si plánuje i to, kdy půjde na záchod a že se tahle moje úchylka v poslední době dost zhoršila. Že jsem prý nemocná a mám se jít léčit.”

„Byla jsem v hrozné depresi, ubíjelo mě, že mi nevychází to, co jsem si naplánovala a zavánělo to už opravdovou nemocí, já jsem to ale neviděla. Navštívila jsem psychologa, který mě hned po první návštěvě poslal ke psychiatrovi a ten navrhl léčebnu. Rodina se k němu přiklonila, a tak jsem na to kývla, i když mě to zprvu překvapilo. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat, ani nevím, co by se mnou bylo, kdybych to odmítla. Nejsem zatím úplně v pohodě, ale už mám jen jeden diář a učím se žít spontánní život bez plánů. Jde to pomalu, ale jde.”

„A teď to nejlepší – když přítel viděl, jak se snažím, navrhl, abychom to zkusili znovu, že mu chybím. To byla druhá věc, co mi pomohla, protože jsem se měla o koho opřít. Vrátili jsme se k sobě a učíme se (hlavně já) žít spontánně – teď a tady. Konečně jsem poznala ten nesvázaný pocit bez stresu!” říká štěstím Alena.

Alena po své zkušenosti radí: „Plánujte s mírou a občas i ten diář zahoďte a žijte podle toho, co vám přinese budoucnost, ne podle toho, co si naplánujete. Já to tak nedělala a málem se zbláznila a to doslova!”

Zdroj: respondentka Alena

Čtěte také:

Reklama