Narodila v roce 1429 jako nejmladší dcera uznávaného vůdce katolických pánů a zároveň jednoho z nejmocnějších mužů Českého království Oldřicha II. z Rožmberka. Maminka jí sice brzy zemřela, ale i tak prožila se svými sourozenci a pod dohledem příbuzných celkem šťastné dětství v Českém Krumlově, kde vyrostla ve sličnou dívku zralou na vdávání.

Pak ale zažila opravdové peklo. Na přání otce a proti své vůli se ve dvaceti letech musela provdat za právě ovdovělého Jana (nebo také Hanuše) z Lichtenštejna, který byl v té době považován za dobrou partii. Jeho rod držel rozsáhlé pozemky na jižní Moravě, zejména pak v Mikulově či Valticích, a také v Horních a Dolních Rakousích. Jan měl i značný vliv, ale ovšem také dluhy! A co hůř, byl to člověk lakomý a surový. Od svatby s podstatně mladší Perchtou si sliboval především značné přilepšení do rodinné pokladny. Oldřich II. Rožmberka totiž slíbil své dceři, tedy vlastně ženichovi jako věno 1000 kop grošů (tedy 60 000). To byla na tu dobu velmi slušná částka! Kvůli věnu si Jan vlastně Perchtu vybral, peníze nutně potřeboval!

Jenže se ukázalo, že Perchtin otec není s to vysázet zeti celé věno naráz. Posílal malé částky, a ještě k tomu nepravidelně! Měl totiž kromě synů ještě další dvě dcery a ty musel taky zajistit. Jan údajně proklínal všechny, kdo mu sňatek doporučili. Litoval, že si Perchtu vzal, a vybíjel si zlost právě na ní. A nebyl sám. Nenávist Perchtě dávaly najevo i jeho matka a sestra. Antipatie ale byly vzájemné. Ani Perchta nezahořela k manželovi láskou, i když prý se alespoň zpočátku snažila se všemi vycházet.

Manžel ji mučil hladem i zimou, a dokonce došlo i na týrání fyzické. Perchta doslova živořila, a tak zoufale prosila o pomoc otce i bratra v dopisech, které diktovala svému písaři Jindřichovi. Ačkoli číst uměla, psát ovšem ne. Vlastně byla první ženou, která si stěžovala na domácí násilí. Dopisů se dochovalo třicet dva a jsou cenným dokladem pro poznání soukromého života na hradech a zámcích.

Jak moc tehdy Perchta záviděla své starší sestře Anežce, že si nakonec u otce prosadila, že se nikdy nevdá! Mohla zůstat svobodná, a tudíž nebyla na nikom závislá!
Perchtini příbuzní, ač byli pobouřeni jednáním jejího manžela, nemohli jí nijak pomoci. Podle tehdejší křesťanské morálky nemohla žena manžela jen tak opustit. Nezbývalo jí tedy než tiše trpět. Jedinou útěchou byla nešťastné Perchtě dcerka Alžběta a syn Andreas, které přesto svému tyranskému choti v nuzných podmínkách porodila.

Situace se tak vyhrotila, že po více než dvacetiletém utrpení směla Perchta odejít z Mikulova do benediktinského kláštera Schottenstift ve Vídni. Údajně to bylo na přímý zásah krále Jiřího z Poděbrad, jehož Perchtin bratr podpořil při královské volbě v roce 1458. Jsou to ale spekulace a žádné konkrétní doklady o tom neexistují.
V roce 1473 konečně umírá Perchtin nenáviděný manžel. Na smrtelné posteli ji prý prosil o odpuštění a smíření, ale ona to odmítla. A tak ji za to proklel. Sama pak umírá o tři roky později ve Vídni, patrně prý na mor, když údajně pomáhala nemocným. Ve Vídni je i pohřbena. Podle svého přání ale v jiném kostele než leží její manžel…

Všechno další už patří do říše báchorek a legend. Díky manželovu prokletí neměla Perchta mít po své smrti pokoj a za nocí bloudí jako bílá paní po rožmberských hradech, aby ochraňovala rodinu a naopak trestala provinilce. Zjevuje se v různou dobu, někdy i v poledne, ale nejčastěji v noci. S Perchtou byly tyto schopnosti prý spojeny tak trochu omylem díky Bohuslavu Balbínovi, který v 17. století studoval v archivu v Jindřichově Hradci. A tehdy tam byly tyto historky živé. Svou roli prý hrálo i Perchtino jméno. V dávných pohádkách vystupuje prý bílá paní Perchta (v německy mluvících zemích Berta), která odměňuje dobro a trestá zlo…

Foto: Wikipedie

Na našem webu jste si v rubrice Společnost (štítek Historie), mohli také přečíst:

Uložit

Uložit

Reklama