Milá redakce,
jednoho krásného jarního dne v roce 1980 se moje babička dívala z okna paneláku v 8. patře, když najednou jí cosi frnklo nad hlavou. Nejdřív si myslela, že nějaký vrabčák si asi spletl hnízdo s oknem, a chystala se ho co nejdřív vyprovodit, ale pak si všimla, že ten vrabčák má krásně modrou barvu. Ano, byla to andulka.
Pamatuji si, jak seděla celá vyplašená na garnýži a dívala se na nás dolů. Po dlouhé chvíli se odhodlala a přemístila se tentokrát na světlo v kuchyni. Na něm hodlala setrvat a okouknout, kam že se to vlastně dostala. To bylo něco pro mě!
Bylo mi tehdy 12 let a moje prosby ohledně nějakého zvířátka zůstaly nevyslyšeny. I proto jsem hned prohlásila, že když nám ta andulka takhle hezky přilítla a vlastně si k nám sama našla cestu, tak si ji necháme. Dostala jméno Pepa a stála se právoplatným členem naší domácnosti.
Podle kroužku na noze jsme poznali, že byla chovná a asi měla být ozdobou nějaké výstavy. Takhle byla ozdobou alespoň naší kuchyně. Naučila jsem ji mluvit a ochočila si ji. Dodnes si vzpomínám na její veselé štěbetání, když se mluvilo, to měla nejraději.
Ráno nás vítala vždy křikem, což těžce nesla moje maminka, která vstávala před 6.00 hodinou do práce. Postavila tedy vždy ke kleci koště, kterého se Pepa z depa, jak jsme mu říkali, bál jak čert kříže. Můj tatínek vždy říkával, že v naší rodině by chtěl být právě andulákem. Sháněli jsme mu s maminkou nejvybranější zrní a čumízy, to byly takové zrnkové klasy, které se pověsily do klece a ptáci je ozobávali.
Měl i svoji vaničku, kde se rád cachtal, prostě luxusní bydlení. Dožil se poměrně vysokého věku, to už jsem byla vdaná, když mě jednou naši volali ,že Pepa umřel.
Tatínek ho dal do krabičky a pochoval do země. Bylo pro nás nemyslitelné ho jen tak vyhodit. Pak už jsme si nikdy žádnou jinou andulku nepořídili. Pepa z depa byl jen jeden.
Žábina
O víkendu si můžete přečíst co v redakčním mejlu zbylo a nebylo použito. Ne, že by to bylo horší, ale třeba se to přehlédlo, nebo v daný okamžik nestihlo. Příjemné čtení vám přeje
Nový komentář
Komentáře
Baronka z Kratihájů:
To já obvykle s sebou dva až tři nosívám 
Baronka z Kratihájů:
Kanárek s dlahou 
Jee, neprilitla ta andulka od nas?
Mivali jsem vzdycky dve a ja sikovna ji jendou davala neopatrne krmeni a zeleny krasavec si klidne vylitl ven
. A protoze zrovna bylo leto, meli jsme je ve voliere, tak uz se nevratil.Doufam, ze se tenkrat taky dostal k nejakym dobrym lidem driv, nez po nem skocila kocka.