Novinových článků na téma pes ve městě bylo napsáno dost. Dříve se například hojně rozebíralo, zda držení psa v městském bytě můžeme považovat za týrání.
Dnešní polemika se však posunula do jiné, mnohem vážnější roviny. Tisk je zaplněn příběhy pokousaných osob, převážně dětí.
Nastupují páni radní s novými návrhy obecních vyhlášek, rozebírání paragrafů, diskusní internetová fóra a petice občanů.

Pomalými krůčky tak dospívá situace do bodu, kdy držení psa ve městě znamená skutečný problém. Maminky se děsí pohledu na psa a své ratolesti nevedou ke zdravé ostražitosti, nýbrž panickému strachu. Majitelé některých plemen čelí osočování a výhrůžkám. Své zakoušejí i nemocní lidé, například vozíčkáři, jejichž čtyřnozí pomocníci nesmějí do obchodů a restaurací (asistenční psi).
Není tomu dlouho, co média zveřejnila otřesné záběry podpáleného kotce se štěnětem labradorského retrívra, které bylo paradoxně cvičeno k pomoci lidem. Proti psům se zvedla vlna nenávisti.

Vinu za tento stav nespatřuji pouze v hystericky vedených mediálních kampaních, jejichž cílem je pouhá senzace. Řeč bude o samotných pejskařích. Je smutné, že právě v této době, kdy jsou takříkajíc pod lupou a měli by se stokrát více snažit dát ostatním najevo, že lze s nimi nažívat v dobrém, někteří z nich tráví čas vzájemnými osobními útoky a neohleduplným chováním vůči sobě i ostatním.

Jsem majitelkou psa středně velkého plemena. Poučena z Prahy, kde je na každém rohu koš se psími sáčky, uklízím i v místě, kam jsme se nedávno přestěhovali. Je to malé město.
Hned první týden mě překvapil zájem asi čtyř místních osob, které se mě chodily vyptávat, zda po psovi sbírám hromádky. Sice mi to nebylo dvakrát příjemné, ale říkala jsem si, že tu zřejmě na čisté trávníky velice dbají a nesmím být příliš vztahovačná. Asi se obávají každého nového obyvatele, říkala jsem si a potvrdila jim, že nemusí mít obavu.

Ale jaké bylo překvapení, když kolemjdoucí pejskaři, právě ti, kteří se nejvíce zajímali o mé povinnosti, nechávali „poklady“ svých miláčků bez mrknutí oka zapomenuté pod okny! Oni prý uklízet nemusí, protože chovají psy malých plemen!

Stejně jako jsou někteří lidé zaměřeni na určité psí rasy a nikdo jim nevymluví, že každý pitbull není zabiják, tady jsou v obecné nenávisti vedeni velcí psi. Podle místních pejskařů nemají nárok být puštěni na minutu z vodítka (tím myslím na místech, která jsou k tomu vhodná, například travnatý plácek na konci města). Přitom jejich ratlíci pobíhají na volno běžně. A nejen to. Každého většího psa s vyceněnými zuby provokují.

Dorazil mne člověk vlastnící německého ovčáka. Tento majitel bydlí v přízemí panelového domu, kde si svépomocí udělal malou předzahrádku. Na těchto pár metrech pobývá i jeho věčně štěkající pes. Ať jde člověk okolo ve dne nebo v noci, pes vyje. Mezi paneláky vede dlážděná cestička. Když jsem tudy procházela, pes se zuřivě rozštěkal.
Můj pes si ho nevšímal. Zastavil se ale u lampy a zvedl nožičku. Ovčák nepřestával běsnit. Jeho majitel vletěl na předzahrádku a místo, aby svého psa uklidnil, začal vyhrožovat, ať se klidím z cesty, ať si jdu na pole. Pokračoval v urážkách, zatímco jeho pes doslova řval.
Obecní cesta, neobecní cesta, ovčák s pěnou u huby a jeho sprostý majitel mi naznačili, že tudy nemám chodit. Kdo ví, co udělají příště. Otevře ten majitel vrátka, aby se mi jeho pes zakousl přímo do hlavy? Podle slovníku by toho byl schopen.

Přitom právě teď nastává doba, kdy by se majitelé psů měli semknout jako jedna skupina. Zapomenout na osobní zášť a snažit se ostatním i sobě dokázat, že vedle sebe můžeme existovat a nepřekážet si. Stačilo by tak málo:

Na veřejných prostranstvích nepouštět psa navolno (mimo vyhražené plochy). Neohrožovat kolemjdoucí osoby a zvířata (pes, který nezvládne přivolání, patří na vodítko). Uklízet za všech okolností psí výkaly. Označit zvíře identifikačním čipem. Platit pravidelně poplatky. Být k sobě slušní.

Alespoň pro některé tato pravidla samozřejmostí jsou. Vždyť například v červnu loňského roku vzniklo nové občanské sdružení s názvem Praha — místo pro všechny, které si klade za cíl vzájemné bezproblémové soužití všech občanů naší metropole, a to pomocí efektivního využití vyhlášek stávajících spolu s novými nápady, jak motivovat majitele psů k větší zodpovědnosti. Více si můžete přečíst zde:

http://pomoczviratum.unas.cz/dokumenty/tiskovazprava.doc

Závěrem mě nenapadá jiné známé rčení, než že nejhorší je srážka s blbcem. Není třeba rozdělovat lidstvo na majitele psů a nepejskaře, rodiče a bezdětné, bílé nebo černé, bohaté či chudé. V každé z těchto skupin najdeme jak lidi rozumné, tak ty, kteří dělají problémy.  

                       
Reklama