V rozhovoru Pedofilii chápu jako dar jsme čtenářkám Ženy-in slíbili příběh první pedofilní lásky učitele Petra Kasze. Slib plníme a jeho vyprávěné přetiskujeme bez zásahů. Petrovi tehdy bylo dvacet let, Klárce o deset méně.

Samotná podstata vztahu se může zdát někomu zhýrala, nechutná, či odporná, rozhovor s Petrem, ale ani následující story nemá být obhajobou pedofilie, ale další krokem k lepším pochopení problematiky bez hysterie, bez předsudků, vyslechnutí těch, kteří pedofilií „trpí", ale dokážou ji ovládnout tak, aby neublížili...

Pedofil Petr vypráví o první láce

Poprvé jsem Klárku zahlédl v kostele. Já tam byl nový, zatímco její rodina tam chodila už dlouho. Tehdy jsem ji vnímal jako běžnou desetiletou dívku, kterých po ulicích chodí plno. Jenže postupem času jsem se seznamoval s lidmi a jako student pedagogiky jsem se záhy poprvé přišel podívat na pravidelný každotýdenní program pro děti, který organizovala parta dalších studentů.

Zpívali jsme písničky, hráli různé hry, občas jezdili na výlety. Ještě v době, kdy jsem byl poměrně nový a nikoho jsem tam vlastně neznal, byly Vánoce. To jsem jel domů k rodičům a po Vánocích jsem opět přišel do kostela, když v tom Klárka, jakmile mne uviděla, se mě zeptala, proč jsem přes Vánoce nechodil, kde jsem byl. Vysvětloval jsem jí, že jsem byl doma u rodičů, zároveň mě vnitřně velmi potěšilo, že jsem v novém prostředí, kde jsem ještě nenavázal téměř žádné vztahy, někomu chyběl.

Jednoho dne jsme po kostele šli do cukrárny (skupinka lidí) a po ní jsme se měli rozejít domů. Kostel je v centru obce, takže téměř každý jde na jinou stranu - chvíli jsme šli s jedním taťkou a jeho dcerou, kamarádkou Klárky, přitom Klárka se celou cestu bavila se mnou a v průběhu se zeptala, jestli ji doprovodím domů. A v tom jsem se zamiloval... až po uši, jak se říká.

Muž s holčičkouKlárka jednou po mši pak poprosila mamku, jestli můžu jít k nim domů. Nevím proč, prostě si mě asi nějak oblíbila, že jsem si s ní občas povídal nebo půjčoval mobil na hraní her. Mamka svolila, a tak jsem byl u Klárky poprvé doma. Ona rozbalila úkoly (ač byl pátek) a prosila mě, jestli bych jí s nimi nepomohl. Pochopil jsem, že asi doma od rodičů moc pozornosti v tomto směru nemá. Když jsem měl odejít, už byl večer, tak Klárka naléhala, ať ještě nechodím, a když už jsem opravdu musel odejít, protože jel poslední autobus, ptala se, kdy zase přijdu.

Společných zájmů jsme měli několik - jednak školu. Klárka často a ráda se mnou dělal úkoly do školy. Pak všeobecně asi kamarádění - hráli jsme různé hry, povídali si, sledovali dětské filmy na počítači, atd. Trochu mi vadilo, že Klárka inklinovala k pasivní zábavě, zatímco já bych raději třeba jel ven na kolo nebo někam na výlet - byl velký problém ji někam vytáhnout. No ale každý člověk má nějaké svoje klady a zápory, že.

Po čase se mě zeptala, jestli by mohla přijet na prázdniny k nám domů - tedy do mého rodiště k rodičům. Protože tehdy moje maminka nebyla příliš smířená s tím, že má pedofilního syna, vznikla paradoxní situace - 10letá Klárka měla prázdninový pobyt doma u mých rodičů povolen, zatímco já, 20letý muž, jsem povolení od své mamky nezískal. „Uvědom si, že to je ještě dítě! A prázdniny jsou daleko," řekla mi tehdy moje maminka, aniž by mi odpověděla na mou otázku, zda může Klárka k nám domů přijet. Možná si myslela, že mě Klárka do té doby omrzí... byl únor. Jenže Klárka mě neomrzela.

Musel jsem se tedy zeptat znovu ještě těsně před prázdninami. Její odpověď byla už trochu jiná: „Pokud se o ni postaráš, tak ano..." Jak pak bych se o ni nepostaral, že? Zajásal jsem a Klárka pak přijela v srpnu na celých 10 dní. V červenci byla na táboře, to jsme si psali dopisy. Ne nějaké zamilované, prostě kamarádské - já psal, co dělám, a ptal se, jak se má ona. Ona psala, kde byli, že svítí slunko nebo prší apod.

Mimo kostel jsme se scházeli buď u nich doma, nebo u mě. V době, kdy jsem bydlel ještě na koleji, chodila Klárka za mnou asi 4x týdně. Návštěvy musely být hlášeny na vrátnici, což nebyl nikdy problém, recepční pak už automaticky, když nás viděla, psala do knihy návštěv zápis. Co si myslel spolubydlící na pokoji, to nevím, a další kolegové o mně věděli, takže s těmi problém nebyl. Většinou jsme dělali úkoly do školy a pak hráli nějaké hry. Časem jsem si našel samostatný podnájem, takže jsme nebyli ostatním tolik na očích, i když Klárka v té době už pomalu vypadala jako mladá slečna, a ne malá holka.

Občas jsme také zašli do kina nebo do divadla, naposledy jsme byli v Praze na muzikálu Kleopatra, přespávali jsme u jednoho známého. To bylo Klárce 14,5 roku a tehdy, po 4 letech mého zamilování a přátelství s ní, jsem večer ve chvílích, kdy šlo zavést hlubší hovor, nakousl, že bych jí chtěl něco říct. Tehdy jsem jí asi po půlhodině přemáhání vyznal lásku „na plnou hubu", jak se říká.

Říkala, že jí projel mráz po celém těle... a posléze jsem se jí svěřil i se svou orientací, abych vysvětlil, proč jsem se do ní zamiloval, když jí bylo ještě 10 roků. Její reakce nebyla v podstatě žádná - bavila se se mnou normálně dál, ani v běžných dotecích neměla problém.

Časem jsem zjistil, že ten, kdo se víc poté změnil, jsem byl já sám. Možná jsem očekával, že se z její strany něco změní, a ono nic. Pak postupně další rok vzájemná potřeba být spolu opadala - oboustranně, jak z mé, tak z její strany. Najednou u mě po Velikonocích nebyla celých 6 týdnů. Jela na poslední tábor, vyměnili jsme si pár posledních dopisů, po prázdninách mi volala, že si chce nabarvit vlasy. To jsem celkem probrečel, protože mi to bylo líto. Byla se svými tmavými delšími vlasy nádherná a líbila se mi, i když měla už dávno pohlavní znaky ve vývinu...

Dneska si vlasy stále barví a maluje se úplně příšerně. Nicméně, jak už jsem říkal v předchozím rozhovoru, kamarádi jsme pořád. Pomáhal jsem jí vybírat střední školu, posléze i vysokou. Občas, když něco potřebuje, se na mě obrátí, když se dostanu k nim domů, popovídáme si, i když už ne tak jako kdysi, když jsme byli jeden pro druhého opravdu asi nejlepší kamarádi.

Já se mezitím zamiloval do Alžběty, se kterou jsme zase víc chodili blbnout ven, a později ještě do Markétky, se kterou mě zase pojí hudba a její nesčetné možnosti produkce při kytarových písničkách. Mamce Markétky jsem se minulý rok v sobotu 1. listopadu svěřil se svou orientací, a čeho si nejvíc cením, vůbec nic se z její strany nezměnilo. Předtím jsem klidně mohl za Markétkou přijít a být s ní u nich doma sám, stejně tak je tomu i dnes.

Samozřejmě si nedovedu představit, že bych Markétce jakkoliv ublížil, zhroutil by se mi svět. Miluju ji a chtěl bych s ní prožít zbytek života. (Bohužel sice je pravděpodobnost malá, ale myslím, že to cítím tak, jako ostatní běžní lidé, kteří jsou do někoho zamilovaní...) Její mamka o tom musí být přesvědčená, jinak by mě s ní o samotě nenechala. Když pedofil cítí, že mu druzí lidé věří i přesto, že o jeho orientaci ví, je to velmi povzbuzující a pomůže to získat na pedofilii pozitivní egosyntonní náhled, a to je i důvod, proč doposud pedofilii chápu jako dar.

Jak na vás zapůsobila otevřená zpověď pedofila?