Čtenářka Iva se zamyslela nad tím jak je hezké, když se lidé o své příbuzné po smrti postarají. Obléknou je, tetičce nabarví vlasy…
Dobrý den,
musim přiznat, že dnešní téma ve mě vzbudilo vzpomínku nikoli na moje nejbližší, kteří umřeli v posledních letech, ale na případ tety mojí maminky. Prateta zemřela v noci ve spánku, bylo jí přes 90 let. Brzo ráno ji našla její dcera a protože by maminka rozhodně nechtěla, aby ji viděl někdo cizí v noční košili, tak zavolala sestru, aby ji pomohla maminku připravit a že teprve potom zavolají lékaře a pohřební službu. Přístup pěkný a umím si představit, že bych se zachovala stejně. Tetičky to ovšem dotáhly k extrému a svojí mamince po smrti nabarvily vlasy, protože to už měla naplánované. Tetičku si pamatuji jako stařenku, která střídala růžové a namodralé odstíny do svých už úplně bílých vlasů a tak mě vždycky dojímá, když si vzpomenu, jak se o ni její dcery postaraly, aby byla na poslední cestu upravená, jak to měla ráda.
iva_
Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven
Díky Ivo za zajímavý námět k přemýšlení. Problém je, že v současnosti většina lidí asi umírá v nemocnicích, nebo domovech důchodců. Bez příbuzných okolo sebe. V cizím prostředí a podobné věci tam pro ně nikdo neudělá. Ale to je o životním stylu celé naší současné společnosti. Starat se o své babičky a prababičky, dědečky a pradědečky se dnes moc nenosí…
Všichni chceme pohodlí a klid. Co nám překáží, chceme uklidit tak, abychom to neviděli. Pamatuji doby, kdy naši otcové stavěli více generační domy. Kolik z nich plní svůj účel. Kolik z nás v těch domech se svými rodiči opravdu bydlí?
Dnešním tématem dne je náš vztah k vlastní smrti. Více ZDE: Dobré ráno všem živým
Na vaše příspěvky, historky, příběhy a úvahy se těším na e-mailu:
A dnes za toto téma nedám odměnu vám přímo. Ale věnuji za jednu z vás 1 000,- Kč na dobročinné účely. Za svůj příspěvek mi napište organizaci, popřípadě přímo číslo účtu té organizace, kam mám peníze poslat!
Nový komentář
Komentáře
dadma — #4 Pamatuju,když umřela babička-rok1968-takže byla přes noc v pokoji.Celý pokoj byl na to upravený.A mě to dlouho strašilo
denkas — #1 Dříve to bylo jaksi normální,doma mrtvého člověka umyli ,oblékli.Dnes je to jiné,většina lidí zemře v nemocnici i když můj švagr,který již také není mezi námi,jezdil na patologii a když v rodině někdo zemřel,tak ho tam celého připravil na poslední cestu .Svého tchána,švagra,tchyni i svého syna,který se zabil v autě.Mě zemžela sestra doma a já neměla tu odvahu s ní nějak manipulovat,omlouvám se jí ,ale nechala jsem to na pohřební službě.
denkas — #1 To už bylo jen tělo. Manžel už byl pryč.
Ale mrtvého pejska jsem hladila ještě dlouho, když vypustil psí duši. Už dávno chtěl běhat za duhovým mostem a panička ho držela za tlapku...
Moje babička taky oblékla dědu do obleku.A zrovna k nim přišel kominík-otevřené dveře tak vešel-paninko,co to děláte? Ale zemřel mi manžel tak ho dávám do gala.
(Byl dlouho nemocný,čekalo se to.)
Tak to bych nedokázala! Mě když umřel manžel a když sem se ho dotkla,.. né to už prostě nebyl ON.Asi sem divná ,ale to bych nedokázala.