Dnes už se to zdá nepochopitelné, ale byly doby, kdy ani král neuměl psát. Jeho korespondenci vyřizovali k tomu určení písaři. Aby bylo jasné, KDO vlastně dopis podepsal, přikládaly se pečetě.
Některé důležité doklady nesly třeba i stovku pečetí.
Pečeť, raznici, si každý pečlivě hlídal – v Anglii dodnes existuje funkce – Lord, strážce pečeti.

Z královských a šlechtických erbovních pečetidel a pečetních prstenů se postupně vyvinula pečetidla, která používali i členové nejširších společenských vrstev.
Ještě ve 20. letech 20. století bylo pečetění dopisů běžnou záležitostí.
I v rodině mojí mamky měl každý své pečetítko – děda malachitové, babička z růženínu a mamka achátové.
Na pečetítko bylo krásné pouzdro, z černé kůže, uvnitř vyložené sametem a bylo tam i místo na pečetní vosk – váleček v různých barvách, dokonce i zlatý.

Viděla jsem krásnou sbírku pečetidel, bylo to přes 200 nádherných exemplářů.
Vyrobená z různých materiálů – rukojeti z drahých kovů, pozlacená, stříbrná, z polodrahokamů, skla, bakelitu i slonové kosti. Některé rukojeti jsou hladké, ale některé jsou krásné šperkařské či sochařské miniatury.
Pečetidlo bylo vizitkou svého majitele, odráželo jeho společenské postavení – viz paralela s dnešním mobilem.
Mělo nápaditě vypracované monogramy, či dokonce celá jména nebo obrázek.
Pan Beránek má např. krásného berana s iniciálami.
A co nám poradil? „Pokud někde najdete takovou krásu, zkuste si ji vyčistit. Posléze ji zabalte do měkkého hadříku a uložte v suchu. Na čistění nepoužívejte kartáčky na zuby, ale jen jemný štětec. Na hlubší vrypy, či plochy použijte tampónky na čistění uší či párátko omotané vatičkou. Stříbrné předměty lze ponořit do lázně na stříbro, dbejte na dobré opláchnutí a osušení. Jinak lze požádat v oční optice či zlatnictví o vyčištění ultrazvukem.“

Tak co, nezapátráte ve svém okolí?
Mimochodem, ve starožitnictví je i velmi výhodné je prodat.    

Reklama