Pavel Novotný: Už asi nikdy nebudu tiskovým mluvčím Úřadu vlády

V polovině měsíce června (13. června 2011) se stal známý buřič a skandalista Pavel Novotný otcem holčičky Laury. Jak ho změnilo jeho otcovství?  A změnilo ho vůbec? To vše a mnohé další se dočtete v následujícím rozhovoru.

Pavla Novotného znám už řadu let, možná mi to nebudete věřit, ale pamatuji ho ještě coby kluka stydlivého, slušného a uctivého, vždy pozorného a galantního vůči starším i ženám, a také velmi dochvilného.

Poslední ze dvou vlastností mu zůstala určitě, přišel na minutu přesně, přinesl, co slíbil, a ještě mě pozval na výborný oběd.  A jestli mu zůstaly i ty ostatní vlastnosti? A nebo odezněly a zase se vrátily? A jak ho změnilo jeho nedávné otcovství? Změnilo ho vůbec? To vše a mnohé další se dočtete v následujícím rozhovoru.

„Ježíšikriste, Pavel Novotný otcem, no to snad nemyslíte vážně? Chudák dítě! A bůh ví, jak to bylo!“ To je jen nepatrný zlomek reakcí na tvé otcovství. Jsi si vědom těchto reakcí? A jak se s nimi vypořádáváš?
Ti lidi, co mě vnímají, tak mě vnímají většinou nějak kontroverzně, ale mně teď prostě bylo 30, mám prestižní práci a už jsem se hodně změnil. Jsem jedním z nejzodpovědnějších otců, jací můžou vůbec být, a každé matce bych takového otce dítěte přál, otce jako jsem já, který umí vydělat peníze, který doma pomáhá, přebaluje a odnáší hovínka, v noci vstává, je velmi úzkostlivý a stará se, aby se jeho rodina měla co nejlépe.

Uvědomuješ si tedy, že už nejsi zodpovědný pouze sám za sebe.
To víš, že si to uvědomuju. Já jsem se napřed snažil tomu jakoby nepodlehnout, všichni říkali, jo, to tě úplně změní, až budeš mít dítě, ale já jsem s tím vším už počítal, úplně se vším. Živím se jako novinář, denně se mně tyto příběhy odehrávají na monitoru, čekal jsem, co všechno nastane, a skutečně to nastalo, to znamená velké přehodnocování životních postojů, větší zodpovědnost, utřídění si priorit. To všechno proběhlo i u mě, a je to v pořádku. Cítím velkou zodpovědnost za dítě i za svoji partnerku, prostě za rodinu.

Pověz nám něco o svojí partnerce. O ženě, která do toho s tebou odvážně šla.
Já svou partnerku do médií moc nestrkám, měl jsem spoustu slepic v šoubyznysu, samozřejmě, a nakonec jsem si našel hrozně hodnou holku z Moravy, slušnou, spořivou, bulvárem nepolíbenou a pracovitou. Když jsem ji poznal, žila už osm let v Praze a měla dvě zaměstnání, a mně se strašně líbilo, že vlastně žila úplně mimo ten můj svět, dokonce ani neznala můj projekt na internetové televizi Stream, což mě strašně urazilo (smích), ale aspoň jsem na ni nemusel používat takové ty finty z Univerzity balení.

Odkud je, z Moravy?
Moje děvče je z Brodku u Přerova.

^{s partnerkou Veronikou, usměvavým děvčetem z Brodku u Přerova}

Zkrotilo tě děvče z Brodku u Přerova? 
No, já jsem se zkrotil tak nějak sám, hlavně tím, že jsem si uvědomil, že mám teď výbornou, chápavou, tolerantní partnerku, která mi vytváří hezký domov a všechno kolem.

^{základem šťastného a spokojeného domova je dcerka Laurinka}

Bydlíte sami, nebo u tvých rodičů?
Bydlíme sami, ale v té samé ulici co rodiče, kousek od nich. Švagr nám tam pronajal přízemí rodinného domku.

Budete se brát? Vzorem by ti mohlo být šťastné a dlouholeté manželství tvých rodičů.
Budu se ženit, budu. Ale to není jen o tom, jestli ano, nebo ne, ale s kým. Já jsem se hned neoženil, protože to přišlo náhle. A rodiče mně jsou vzorem, to ano, co vím, tak snad jen naši a ještě Rosákovi jsou ti, co se ještě nerozvedli a jsou spolu tolik let. Já mám opravdu perfektní partnerku a žiju si teď v klidu, a dokonce už se ani nesvlíkám na internetu. (smích)  

Ano, svými skandály a hodně mírně řečeno bezprostředním chováním jsi známý. Málo se však toho ví o tvém dětství. Byl jsi opravdu ten protekční spratek, nebo je to jen taková obraná slupka?
Nikdy, nikdy, nikdy jsem nebyl žádný protekční spratek, naopak. Otec byl pořád pryč, protože vydělával prachy, jezdil s Fešákama, nebyl ještě televizní hvězda, ale v Řeporyjích už známý byl. Ale v životě nepamatuju, že bych mu řekl, aby někam zavolal a aby za mě něco zařídil. Myslím, že by to ani neudělal. S výjimkou přestupu na jazykovou školu. Já jsem se celkem slušně učil, ale vždycky jsem měl problémy kvůli chování. A tak mě z jedné školy vyhodili a otec šel na jinou, šel za ředitelkou a řekl jí, že má chytré dítě, ale příliš hyperaktivní a zlobivé. Ale přestup na jinou školu mi zařídil a já jsem byl hrozně šťastný, že můžu studovat jazyky a respektují mě tam jako osobnost. Tam jsem nezlobil.

^{malé zlobivé dítě Pavlík Novotný, rok 1981}

Myslíš, že obecně to mají potomci známých rodičů v životě těžší, nebo jednodušší?
Mají to jednodušší, mají to lehčí. To jen všichni psychologové a znuděné redaktorky ženských časopisů, teda některé (smích), řeknou, že to mají těžký. Vždyť je to lež. Být dítětem někoho známého a ještě trochu bohatého, což k tomu patří, je vždycky výhoda. Mně jméno mého otce přinášelo vždycky jenom výhody, jenom výhody. Pustili nás policajti, byli k nám všude benevolentní, otevřelo nám to spoustu dveří, otec hodně vydělával a my jsme se měli dobře. Kdo z fracků celebrit říká, že u něj to tak není, tak lže. Já jsem se dostal do prostředí, kam se normální děti nedostanou, setkával jsem se s lidmi, které by jiné děti nepotkaly, popularita a peníze mého otce mi vždycky přinášely výhody, těch nevýhod je tak strašně malinko, že se to vůbec nevyváží. Takže kdokoliv říká, že ho nějaká popularita a sláva jeho rodičů obtěžuje, tak nehorázně lže. Obecně, slavní se snaží celý život o to, aby byli slavní, tak na co si pak stěžují? Všechno je to lež a přetvářka. Je to prostě příjemný a každému bych to přál.

No, ale to není daleko od souvislosti s tou protekcí...
Pozor, já mluvím o tom, že bylo příjemné být dítětem známého otce, ale jinak všechno, co jsem pak dělal, různé ty projekty, reality show, které jsem rozjížděl, to všechno šlo vždycky mimo něj, on byl vždycky ten poslední, který se to dozvěděl. Ale na mě bylo pořád nahlíženo tou optikou syna otce a já jsem věděl, že ať udělám kdykoliv, cokoliv, v jakémkoliv oboru, vždycky na to bude nahlíženo tak, že za tím stojí tatínek. A tak jsem se rozhodl, že si z toho sám udělám devizu, mně vlastně ani nic jiného nezbylo. Všechny ty reality show, že jdu dělat do bulváru, že chci dělat na Streamu svůj provokativní pořad, veškeré ty smlouvy, veškeré ty moje provokace, které byly částečně samozřejmě komerční kalkul z mojí strany, a vždycky nějakou skrytou reklamou nebo nějakou formou pořadu, vždycky se to otec dozvěděl až jako poslední. Já jsem měl třeba moderovat pořad na Óčku, a tam jsem poslouchal v té televizi, jaký jsem protekční spratek a že mi to otec zařídil, a když se to pak otec dozvěděl, tak on sám zuřil: „Prosím tě, vždyť ty neumíš mluvit, ty vo.., co tam budeš dělat?“

^{mírně řečeno „lumpáren“ se Pavel navyváděl víc než dost}

Všeobecně se ví, že máš s rodiči moc hezký vztah, jak se dívali na ty tvoje úlety, když to tedy potom někde viděli?
Musím říct, že celkem pozitivně. Otec se zpočátku divil, že jsem se vydal tím směrem, protože já jsem k médiím nikdy neinklinoval, chtěl jsem dělat jen novinařinu a nikdy nebýt ve středu šoubyznysu, neměl jsem třeba ani nikdy rád u nás doma fotografy, a tak otec se fakt dost podivoval. Ale je to obchodník, on prostě viděl, že jsem dělal ze sebe kašpara záměrně a že jsem dostal spoustu reklamních kšeftů, vždycky viděl za těmi provokacemi a průsery jasné smlouvy. Najednou viděl, že já, ačkoliv jsem si vybudoval naprosto příšernou pověst a pro mnoho lidí jsem se stal naprosto nepřijatelným člověkem, tak já se tím dokážu živit. Také jsem si od svých osmnácti let neřekl otci ani o korunu.

^{se svým otcem, bavičem Petrem Novotným}

A co maminka, ta reagovala jak?  
Maminka občas spráskla ruce, třeba když mě sundávali z jeřábu na Karlově náměstí, a nebo když jsem přelepil všechny cedule v Karlových Varech nápisem Karlovy Vary v azbuce a zatkla mě policie, tak to maminka spráskla ruce... ale zase, věděla, proč to dělám. Občas jsem rodiče možná malinko zaskočil tím, kam jsem až zašel, ale nikdy, opravdu nikdy mi v tom nebránili, viděli, že tady v té těžké době, kdy prostě fakt není sranda si vydělat na chleba, se o sebe dokážu postarat. Žil jsem sice u rodičů, ale sám jsem si vydělával, za svoje jsem si koupil auto, sám jsem si pokryl veškeré své potřeby. Oni to prostě brali tak, že jsem si v tom šoubyznysu našel volnou a relativně výnosnou díru.

No samozřejmě, že jsem se znemožnil a asi jsem si vybudoval pověst, že ten, kdo mě nezná, mě vždycky bude vnímat negativně. Už asi prostě nikdy nebudu tiskovým mluvčím Úřadu vlády, ale stálo mi to za to, fakt stálo. (smích)

Pavle, co tě nejvíc bavilo jako malého kluka?
Šachy.

Šachy? Takový tichý, hloubavý sport?
Ano, já jsem byl perspektivní šachista.

Ještě kouříš trávu?
Trávu kouřím patnáct let.

Proč? Co v tom vidíš? Nejde to bez toho?
Podívej se, já nepiju. Moji rodiče nikdy nepili, otec také nepije alkohol. Mně prostě alkohol nechutná, ale ta marihuana mně pomáhá. Já jsem hyperaktivní člověk a potřebuji se zklidnit a relaxovat.

Ale marihuana má opačné účinky, ne?
To si myslí jenom ti, co ji neužívají,  že se zhulíme a hodinu se chechtáme, tak to není. Já se tím uklidňuju a někdy taky stimuluju. Jsem tvořivý člověk, píšu denně velké množství textů, potřebuju být kreativní, vymýšlet různé věci a mít nové nápady. Marihuanu užívám prakticky denně a navozuji si tím příjemné pocity. Užívám ji patnáct let a školu jsem dodělal, bez problému se uživím, prostě funguju v systému, platím daně, platím daň z přidané hodnoty, platím daň z příjmu, zplodil jsem zdravé dítě, četl jsem vždycky, že marihuana je špatná na plodnost... a my jsme chtěli, a hned na první pokus to vyšlo, prostě bez problému.

Ty jsi prý také zastánce léčivých účinků marihuany.
Jsem. Mně třeba marihuana strašně moc pomáhá na bolesti na záda, má řadu léčivých účinků, pěstuju marihuanu také pro své přátele s roztroušenou sklerózou , ale nikomu to necpu, opakuju, nikomu to necpu. Potkávám strašně moc lidí, kteří si zahulí, ale ještě předtím se někde ožerou, samozřejmě se jim udělá blbě, aby ne, v této kombinaci, a pak kvůli takovým debilům koluje ten negativní názor na marihuanu. Já stejně vím, že teď vaše čtenářky nepřesvědčím, ale prostě fakt je, že chlast tě zabije, drogy, ty tě zabijou, ale marihuana ještě nikoho nezabila. A mně je stokrát příjemnější být ve společnosti zhulených lidí, kteří jsou v pohodě a uvolnění, než kdybych byl mezi smradlavými, agresivními ožralci. 

A co tvoje hubnutí? Jde to?
Tak to je můj velký životní problém, sklon k obezitě a žravost.

Přibíráš vyloženě tím, že se přežíráš?
Ano, přiznávám, já se přežírám, a strašně mě to mrzí, protože já bych chtěl být in. No víš co, z obézního člověka prostě úplně čiší ztráta sebekontroly a slabá vůle, ať se na mě nikdo nezlobí, každý, kdo je tlustý prase jako já, tak má především problém se svojí vůlí, protože nežrat není tak těžký. A v tom byznysu, co se pohybuju, v tom šoubyznysu, je právě kult těla dost důležitý. Já si to uvědomuju a opravdu hodně o tomto svém problému přemýšlím, opravdu hodně, teď mám 140 kilo a jsem velmi nespokojený.

To musíš mít i zdravotní problémy.
Ano, to mám. Je mi 30 let, už mě bolí klouby, bolí mě záda, v rodině máme cukrovku, já si uvědomuju, co všechno mi hrozí, musím se prostě začít hýbat, víc sportovat, pít vodu, nepřežírat se, já to všechno vím, já bych opravdu hrozně rád zhubnul, ale jak jsem suverénně sebevědomý, všechno okecám, všechno vyhraju, ze všeho se dostanu vždycky jako vítěz, buď činy, nebo slovy, tak v tomhletom prostě prohrávám a mrzí mě to. Musím se nad sebou zamyslet.

Budu ti držet palce, ať to zvládneš. Třeba teď také trochu shodíš běháním kolem své holčičky.
Budu se snažit.

Pojďme ještě krátce k tvé práci. Jsi šéfredaktorem bulvárního časopisu Spy, jsou tví podřízení opravdoví paparazzi?
Ano, jsou.

Je pravda, že některé celebrity vám samy volají?
Je. A já prostě nekoukám napravo nalevo a neberu kamarád nekamarád. Nachytám někoho s milenkou, mě to prostě nezajímá, já sloužím svým čtenářům. Když je někdo tak hloupý a podvádí svoji manželku a ještě je s milenkou támhle někde na poli v autě, mě to vůbec nezajímá, to je jeho problém. U nás si otevře bulvár několik set tisíc lidí denně, já vidím svoji čtenářku, mě nezajímá objekt té sledovačky. A co se týká toho volání, i některé otázky nám posílají celebrity samy, někteří jsou dokonce tak vlezlí, že jsou schopni nám zavolat, že jdou ven s košem, ať je jdeme vyfotit. V těch časopisech je velká část iluze, velká část sledovaček je nahraná, většina článků vzniká ve spolupráci s celebritami, a proto já se snažím více dělat reálné sledovačky, reálné stopy, protože lidi mají rádi realitu a i moje čtenářky vědí, že jsme sice bulvár, a teď si trochu nahodím triko, ale že Spy přichází s aktuálními kauzami každý týden. U nás vychází na hajzlpapíru každý den dva deníky, které pak jen opisují a nafukují články z našich bulvárů.  

^{šéfredaktor bulvárního časopisu Super Spy}

Je něco, co bys nepustil ven?
Ano, ale oni sami ví tu hranici, nebo by měli vědět. My víme, že nemůžeme třeba fotit lidi za oknem. Jinak nevím, jestli bych všechno nepustil ven, pokud by to nebylo schváleno přímo nějakým tiskovým zákonem, tak asi bych to pustil. V tomhle já neznám bratra. Prostě práce je práce, soukromí je soukromí. Já jsem šéfredaktor bulvárního časopisu, který se musí prodávat. Ti lidi, které my fotíme a o kterých píšeme, jsou ve středu zájmu, musí s tím počítat. A i oni neustále potřebují svoje PR a skryté reklamy, své desky, své křty.

Máš mezi těmi lidmi, tedy celebritami, nějaké opravdové kamarády?
Velice málo. Šoubyznys je prostředí, kde si tvrdí loktaři poradí švindlem a lží. Většina svazků jsou svazky účelové. I člověk, který si myslí, že má přátele v šoubyznysu, tak je tam nemá. Možná bych pár našel... třeba Jirku Mádla, ale spočítal bych je na prstech jedné ruky. Kamarádů tam mám strašně moc, a falešných kamarádů ještě víc, díky postavení, ve kterém jsem. Ale ve chvíli, kdy mě vyhodí a skončím jako šéfredaktor Super Spye, tak polovina z nich okamžitě zmizí. To znamená, mám spoustu přátel v šoubyznysu, ale nijak tyto vztahy nepřeceňuju. Opravdové přátele mám doma v Řeporyjích, v hospodě U Džbánku, to jsou lidi, se kterými jsem vyrůstal a před kterými si nemusím na nic hrát. A radím všem začínajícím celebritkám, ať si ty své známé dobře protřídí.

Nemáš někdy chuť od toho všeho utéct? Zalézt si někam do kouta, kde tě nikdo nenajde?
Já vyhledávám samotu. I když jsem rád obklopený svou rodinou, jsem rád i sám. Jsem čtivý, typický závislák na knihách, prostě postižený čtenář. Hrozně, hrozně rád čtu. Vždycky se hodně bavím, jak ty intelektuální celebritky popisují, co mají otevřeno na nočním stolku, a často se nechytají.

Co čteš?
Já miluju literaturu faktu. Mám také rád kvalitní memoáry, a jelikož se věnuju profesionálně pokeru, tak teď čtu také ještě pokerovou literaturu. Teď mám zrovna rozečtené dvě, tří literatury faktu, jednu pokerovou knížku a ještě dvě beletrie. Na stolku mám rozečteného oblíbeného autora Jeffryho Deavera a na hajzlu mám Stalina na vrcholu moci. Já čtu hrozně rád na hajzlu. No tak tam se teď prokousávám Stalinem (smích). A taky strašně rád poslouchám v rozhlase pořad Stopy, fakta, svědectví od Standy Motla, to je neuvěřitelné, co on všechno zažil, koho poznal. Miluju knihy, miluju fakta.

A miluješ také svoji dceru Lauru.
Tak to úplně nejvíc!

A rozhovor skončil, Pavel zase nasadil svoji „slupku“ a rozběhl se směrem k eskalátorům. Spěchal do bulváru, mezi celebrity. Ale vy už víte, že nejlépe se cítí někde úplně jinde a s někým úplně jiným.

^{foto poskytl: Pavel Novotný}

Čtěte také:

• Michaela Nosková: Zbavit se nálepky rychlokvaška dá hodně práce
• Martin Zach: Na vozíku život nekončí